Skanzen
Je to tady moc zajímavě uděláno, protože jednotlivé části
skanzenu nejsou izolovány někde v celkovém areálu, ale jsou to domky přímo ve
vesnici, kterou s paní průvodkyní postupně procházíme a všechno vidíme tak, jak
to kdysi fungovalo.
Něco z historie
Rymice byly bohatá obec s mimořádně úrodnou půdou a měly
také hrdelní soud, jak se můžeme dozvědět z roku 1567, kdy zde byl souzen
nějaký mordýř.
Moc se mi líbila věta z roku 1597, kde ve svém „Zrcadle
slavného Markrabství Moravského“ připomíná Bartoloměj Paprocký z Hlohol:
„...jmenovaný pan Václav Nekéš tvrz velmi nákladně vystavěti dal.“
Mezi význačné vlastníky patřil Albrecht z Valdštejna, ale se
svojí manželkou Lukrecií opomenul oprávněné dědické nároky Prusínovských.
Nastal proto dlouho se táhnoucí soudní spor, ale Albrecht byl vlivná osobnost a
tak mu v březnu 1615 vlastnictví potvrdil sám císař Matyáš.
Některé exponáty znám
 |
| Medomety |
 |
| nástroje na zpracování lnu |
Taky je tento skanzen historickým odkazem na dobu poměrně
nedávnou, a tak některé ty muzejní exponáty vlastně znám. Když ne přímo z
běžného využívání, tak určitě z půd nad zemědělskými objekty, pokud ještě v
době, kdy jsem coby zemědělský technik začínal, nebyl ustájen dobytek v nových
stájích velkochovu. A pokud jsem se tu a tam dostal i do obydlí našich
zaměstnanců, od těchto vnitřních obývacích prostor se mnoho nelišily.
Je pravda, že některé kuchyňské prostory, tak jak je tento
skanzen převzal, nejsou úplně autentické, protože bývalí majitelé si to trochu
upravovali po svém i třeba trochu historizujícím způsobem.
V komorách jsou shromážděny předměty, které se běžně
používaly a možná používají dosud. Jako třeba medomet, ale vedle něho stojí
nástroje na zpracování lnu, ty historické jsou, protože už dávno se zpracovává
len v tírnách a kolovraty jsou doma opravdu jen na ozdobu. Taky kruhadlo na
zelí, když se nakládá, možná že se někde ještě používá taky.
Větrný mlýn
Jdeme se podívat k větrnému mlýnu a ten je velice zajímavý a
škoda, že se někdo nepokusil toto zařízení uvést do chodu a nějakou tu
dvounulku na něm ještě vyrobit. Já jsem zatím viděl větrný mlýn jenom z venku,
i když, pravda, byl postaven na správném místě, protože tam byl takový vítr, že
mi shodil klobouk.
Tady jsme se dozvěděli, jak nastavovali celou stavbu do
správného směru, aby to foukalo co nejlépe. A taky jak se jmenovaly jednotlivé
části mlýna, jako třeba „tatík“, nebo „apoštolové“ (tam byla vidět precizní
tesařská práce na jednotlivých spojeních trámů).
A tohleto je už vlastní mlynářské zařízení – lub. Takže, když
má někdo něco za lubem, tak to má za touto kulatou bednou. Taky tady na
fotografii vypadám jako správný tlustý mlynář, jen zasypat. Jsou tady záběry na
jednotlivé detaily jako třeba kolíčkové převody nebo hlavní brzda. Na trámu je
vyřezané datum 15/10 1919, kdy se mlýn z gruntu opravoval.
 |
| naviják na otáčení celým mlýnem |
 |
| Tady ten břichatý "mlynář" stojí za lubem |
 |
| Co zůstalo za lubem, patřilo mlynáři |
Je tady u toho taková malá kancelář, kde si vyřizoval mlynář
svoje účetnictví, teď ale vyřizovala účetnictví Zojinka.
Já bych měl pořád boule
Jdeme se podívat do dalších domků. Asi lidi museli být
menší, já bych měl na hlavě pořád boule. Toto je domek, kde žil sedlář.
Pracoval na tak malinkém prostoru, že bych si tady mohl tak akorát číst knížku.
Ale těch krásných nástrojů, co tu má nastrkáno v poličce!
Ještě rychle vyšplhat na schodky, abychom zjistili, co je tam
nahoře.
A jsou tu další zemědělské nástroje, vlastně takový trakař
jsme měli kdysi doma a jsem se ukrutně styděl s ním jezdit, ale tu a tam jsem
přece jenom musel a bylo to pro mne strašné.
 |
| Zojinku nejvíc zajímala kolébka |
Na závěr kovárna
Poslední na řadě je kovárna. Kdysi, když jsem pracoval jako
zootechnik v Kamenickém Šenově, rád jsem tam debatoval s kovářem a s
pracovníky, kteří tam potřebovali něco ukovat. Proto většinu nástrojů znám a
taky jsem si zkusil kdysi něco vyrobit sám. Taky se tam kovali koně a já ještě
z jízdárny, kam jsem tehdy chodil, jsem dost často držel koním kopyto, když
přitloukali podkovy. Tady mě to připadalo trochu prázdné, protože ta naše
kovárna bývala plná nářadí a dalších věcí, které čekaly, až na ně přijde řada.
Co mě překvapilo, protože jsem to ještě nikdy neviděl – bylo zařízení na
dmýchání do výhně. My jsme to tam měli už samozřejmě elektrické, ale tady si
kovář šlapal na takovou tyčku a pomocí převodů to foukalo z měchů. Docela bych chtěl
vidět, jak to stihl obsluhovat.
Uháníme domů, protože nás čekají ještě na mojí zahrádce
jahody, které už začínají zrát. No a ty jahody máme všichni rádi.
Žádné komentáře:
Okomentovat