Archeoskanzen Modrá
Už dlouho jsme si plánovali, že se ponoříme do dávných dob a
že si prohlédneme Archeoskanzen v Modré. Vybrali jsme na to všední den, protože
ty davy turistů jaksi nejsou zrovna to, co bychom si zrovna přáli. Máme
tradiční expediční složení: Zoe, její tatínek a dědeček. Tu naši malou nejvíce
zajímá, že se tady v areálu může proběhnout, jak má chuť, a my dospělí si chceme
ověřit, co se všechno o expozici povídá.
Na palisádě
Zoe objevila před areálem sochu psa, s kterým se
skamarádila, a on se nechal objímat. Pro začátek to je dobré. Jdeme dovnitř a
octneme se na dávných hradbách na palisádě. Takhle bych to tady bránil, ale
střelná zbraň to zrovna není. Máme trochu dojem, že i když za touhle hradbou
byl ještě dva metry hluboký a čtyři metry široký příkop, tak by toho zrovna moc
neubránila. Nebo, že by to v dávných dobách vypadalo ještě jinak?
Domečky bez světla
Jednotlivé stavby rekonstruované podle vykopávek nebudeme
popisovat, protože ten dojem z jednotlivých nadzemních i zapuštěných staveb pro
dnešního člověka je sice velmi zajímavý, ale opravdu moc obyvatelný není. Já
bych byl umatlaný od jílu pořád jako prase a vůbec bych jako představitel
našich předků nemohl vystupovat. V těch zemnicích asi moc světla neměli a tak
nevím, jak trávili dlouhé zimní večery. Ani televizi neměli.
To, co je zajímavé – Zojinka se vůbec nebála a docela klidně
vlezla do těch domečků. Asi musíme předpokládat, že ti obyvatelé byli menší než
my, a tak naše malá k nim má vlastně o dost blíž. A hlavně – je tu uzavřený
areál a tak pokud nebude mizet z našeho dosahu, tak může v podstatě běhat, kde
chce. No a my si pomalu prohlížíme a podíváme se, co nám o tom povídá tištěný
průvodce.
Velkomoravsky neumíme
Stojí tu paní domácí – tak dám řeč s tou sympatickou paní,
jen škoda, že je dřevěná. Potkali jsme tu taky velkomoravská káčátka, už trochu
povyrostlé a rády by se holky pustily s námi do nějaké debaty, ale to víte
velkomoravsky neumíme.
Dost často, i když to zrovna zemnice není, tak si pomohli
tím, že kolem prostoru na vaření to vyhloubili a zbytek světnice i s postýlkou
už byl na úrovni terénu. A taky je tady pekárna, tedy přímo provozní budova.
Pekl se tady chleba a placky, ale evidentně se tu nebydlelo. Hned vedle je zase
obytná chýše a to se jednoznačně pozná podle toho, že tu je postýlka s
kožešinami, ale já bych na ty klacky pod kožešiny přidal aspoň trochu sena, ne?
Tady máme velkomoravskou abecedu. Dávám si za úkol, že se
pokusím, až na to budu mít chuť, něco tímhle písmem napsat. Musím si projít
všechna písmena, jestli měli aspoň všechna písmena, která máme my.
Až nahoru na strážní věž
Tady je třeba venkovská seknice, jak ji známe i z naší
současnosti. I když tam, co ji známe, tam nevykukuje za plotem Velehradská bazilika.
Je tu domeček jen s takovou velikou nádobou – je to „rotunda baptisterium“,
tedy vlastně křtitelnice. A další budova nám připadá už docela obyvatelná a on
to je prý knížecí palác. A tady je strážní věž a Zojinka vylezla sama nahoru po
těch krkolomných žebřících sice za asistence, ale sama slezla i dolů. Ta
strážní věž je už jen vyhlídková, abychom viděli, že přijíždějí noví turisti.
Zvířátka
Vždycky se potkáváme s nějakou spřátelenou kočkou, tak ani
tady jsme neudělali výjimku. Ale tady si v kuchyňce uvaříme nějakou dobrotku,
jen počkejte, až to bude hotovo. A tady se vypalovalo hliněné nádobí – že by
tam byl ještě i ohýnek?
Debatujeme se slepicemi a pokusíme je sehnat do hejnečka – a
ono to docela jde. A to se podařilo vrátit kohouta nazpět k jeho slepičkám,
když to hejno stejně ne a ne trochu držet pohromadě. „Pane kozel, jak se máte?
Počkejte na mě a nechejte se trochu pohladit a podrbat.“
Živá voda
Další atrakce jako hrom – „Živá voda“. Nečekal bych, že to
je takhle vymyšleno. Totiž je tu tunel pod hladinou a můžeme se dívat na ryby
zespoda, nebo si prohlížejí ty ryby nás?
Je to tu rozdělené na půlky – levá – to jsou ryby z
pstruhového a parmového pásma a na té pravé straně jsou hlubší řeky a jezera a
je tu i obr – vyza. To nás přímo zamrazilo – však posuďte sami a vysvětlete nám,
co se to vlastně stalo? Není nad to si trochu zacákat a potom si třeba vybarvit
rybičku.
Velehradská bazilika
Kousek popojedeme a hned jsme přímo u Velehradské baziliky.
Taky tu jsou prolézačky a další atrakce na dětském hřišti.
Tak trochu nakouknu do toho chrámu a chvilinku posedím v
lavici a dívám se na tu krásu okolo sebe. Shodou okolností jsem tu vlastně jen
já sám a za chvilku přijde ještě jedna paní a zabývá se určitě velice zbožnými
myšlenkami a tak ji rušit nebudu a tiše se vytratím a když se potkáme se
zbytkem naší výpravy, uháníme k domovu.
Magický(?) Králův stůl
Jenže ještě jedna zastávka – „Králův stůl“ . Ono se ledacos
o tom vypravuje, třeba jak tu nefunguje kompas a vůbec, že ten balvan není jen
tak obyčejný kus skály. Taky jsou na něm vytesány různé nápisy, dokonce i jeden
docela čitelnými čínskými znaky. Páni vědátoři to odůvodňují tím, že se to tam
dostalo za dob tatarského útoku na naše území. Měli jsme s sebou kompas, ale
fungoval tak, jak by měl. Docela mě mrzelo, že to všecko, co se o tomhle kameni
vykládá, se ukázalo jako, že vlastně o nic nejde. Jenže doma jsme prohlédli
fotky, které jsme tam udělali, a ta poslední nám vyrazila dech. To, co se
objevilo, prostě vysvětlit nejde...
Žádné komentáře:
Okomentovat