Jestli si někdo myslí, že po dobrém obídku by si dal
šlofíka, tak my teda ne. Vydáme se na turistickou výpravu. Sestava : Zoe, Honza
a já. Na své první cestě jsme byli v Kurovicích a již tehdy jsme si slíbili, že
se někdy do Kurovického lomu podíváme – hlavně až nám to počasí dovolí. A to je
právě dnes.
Přírodní památka
V roce 1997 byla tady těžba vápence značně utlumena a v roce
1999 byla zřízena „přírodní památka“ především na ochranu geologické a
paleontologické lokality s výskytem zvláště chráněných druhů obojživelníků a
plazů. V roce 2005 byla lokalita Kurovický lom zařazena jako evropsky významná
lokalita do evropského seznamu soustavy Natura 2000.
Kdybychom si vypsali, co všechno se tu ochraňuje a taky
třeba paleontologicky nachází, tak bychom se sem raději ani nevypravili,
abychom třeba něco nepoškodili nebo nezašlápli. (Je tu taktéž naleziště fosilií
– mimo jiné i „aptychů“ to jsou uzavírací víčka prehistorických měkkýšů
amonitů).
Pod dálnicí i na krokodýlovi
Nechali jsme auto u nádraží v Tlumačově a po panelovce jsme
šli pod dálniční viadukt. Tam jsou mimochodem schodky až pod samotnou klenbu a
ty se moc líbily Zojince – prostě v rámci objevitelské cesty se po nich musí
vyšplhat až nahoru. Naše malá byla nabita energií až neuvěřitelně. Na všechny
kameny při cestě se musí vylézt a seskočit nebo hupsnout na další v řadě, moc
se ji líbil dřevěný krokodýl, který se musel celý přešplhat.
Devět metrů čisté vody
Vlastní Kurovický lom je krásné jezírko s čistou vodou a v
devítimetrové hloubce působí zelenou přírodní barvou. Platí se tady vstupné a
přilepí vám na ruku takový papírový náramek, aby bylo jasné, že sem patříte. Ta
vodní plocha je velice příjemná a dokonce se tu našli i takoví otužilci, co se
tu koupali. Těch, co se opalovali okolo, bylo víc a to především dámy. My jsme
nejen poseděli a poodpočívali (hlavně já), ale i do vody jsme si sáhli, jestli
je opravdu mokrá. A taky jsme krmili ty okounky. Zatím jsou ještě malí kluci,
ale jak něco ke krmení hodíte na hladinu, tak se seběhnou. Zojinka si ukousla z
tyčky a o nalámaný zbytek se s nimi rychle rozdělila. Ani červené a bílé velké
ryby neměly šanci se k soustu dostat.
Obojživelníci
Jsou tu taky ještě takové malé vodní plošky, spíš takové
vaničky se stojatou vodou, ani ne moc čistou. Ale dočetl jsem se, že to je
utvořeno speciálně pro vývoj mladých obojživelníků, protože v té hlavní nádrži
jsou nasazeni okouni a ti by se samozřejmě postarali o výtečnou potravu.
Cesta zpátky
Moc zajímavé je, že cesta nazpět, ačkoli se jde po stejné
trase je mnohem kratší, že by to bylo způsobeno tím, že jdeme z kopce dolů, tedy
velmi mírného, že. Zojinka se držela statečně, ale u táty v náručí je to přece
jen nejpohodlnější, i když našlapala toho dneska až až.
Musím se zmínit ještě o tom sympatickém vozítku – pojízdném
křesílku. Pod tou panelovou cestou mají někteří lidé své zahrady a tam u jedné
měl hospodář postavené vozítko. Chtělo se mi původně napsat elektrické křeslo,
ale to je pěkně blbé, že? Ten pán nás potom dojel a zdravili jsme se. Asi
tušil, že mu to dost závidím. Jak to daleko asi dojede a jak dlouho se to
nabíjí a jak složitě se to obsluhuje? Tomu pánovi to zřejmě vyhovuje vzhledem k
jeho parcele.
Dokodrcali jsme se až k autu a jeli domů, odevzdali jsme
celkem spokojenou Zojinku mamince a my jsme šli doplnit tekutiny v těle do
hospůdky - ke Standovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat