31. Němčice nad Hanou a Mořice (31.5.2018)

Náměstí v Němčicích - tlustý chlapeček i Juda s kyjem

 

Dneska uskutečníme poznávací výpravu se zaměřením na původní osídlení. Vybrali jsme si městečka Němčice a Mořice. A taky je potřeba provětrat Kachnu, když je teď tak sama v garáži, tak aby jí nebylo smutno.

První zastavení se tedy uskutečnilo na náměstí v Němčicích. Překvapivě veliké náměstí s kašnou a plastikou buclatého chlapečka, co šplhá na taky buclatý strom. Trochu jsme se po náměstí prošli a popovídali s místním cyklistou.

 

Veliké nedostatky mám ve v povědomostech o různých sochách svatých, tenhle má třeba v ruce kyj. Ale tváří se velmi mírumilovně (později jsme zjistili, že se jedná o sochu sv. Judy Tadeáše).

 

Němčický žudr

To jsme věděli napřed, že toto městečko vlastní i žudr. Je součástí moc fotogenické stavby, i když jsem si ho představoval trochu vyšší.

Taky v prostřed náměstí je morový sloup a na něm latinský nápis, smůla, co to je v překladu, přesně nevím. A taky tu stojí Sv. Jan Nepomucký – byla by to efektní kombinace s kostelní věží, ale vadí trochu to lešení, že?

Kostel a školy

A ten kostel je velice úpravný i zevnitř, přes mříž se tu dá dobře dokumentovat.

Ještě pár kroků a jsme u školy, asi tu původně byla škola, co je v zahradě. Teď je to penzion, ale nápis hlásá, že to tu nechal vystavět kníže Meternich.

Tady někde bylo keltské sídliště

Kousíček za dnešními Němčicemi a za zákazem vjezdu se rozkládá veliký prostor, který je známý jako „Keltské sídliště Němčice nad Hanou“. Nevím jak to nazvat – hledači s detektory kovu ještě před archeology vyplenili co se dalo a rozkradli. Nacházelo se tady obchodní a výrobní centrum z mladší doby železné tzv. doby laténské. Bohužel cenné nálezy z tohoto místa odnášeli ti hledači a tak jejich úlovky končily v soukromých sbírkách, nebo na černém trhu. „Nepamatuji lokalitu tak zbavenou všech kovů, jako je tato...“ Říká o známém nalezišti (zvaném Kratiny nebo Zadní Dlátko) přerovský archeolog Zdeněk Schenk. A to hledače neodradila ani hrozba čtyřmilionové pokuty. Místo bylo označeno cedulemi a ty byly ukradeny taky.

My jsme tam zastihli párek srnčího, jak důstojně, jak se na historickou lokalitu sluší, procházel se a zřejmě i ve své srnčí řeči komentoval, jak se ti lidé tady ošklivě chovali

Mořice - zámek a kaple/kostel sv. Martina

 

 

Popojedeme kousek do Mořic. Máme to štěstí, že nás k panu starostovi vzala krásná paní asi tajemnice obecního úřadu. Pan starosta nám povídal o sporu, který se tu uskutečnil mezi církevními institucemi – hlavně o přízeň farníků. Totiž – zámek, který tu na náměstí stojí, obývali kněží Pauláni a ti si postavili kapli. Jenomže místní představitelé církve (děkan z Vyškova a farář Božek z Tišína protestovali, protože kapli postavili mimo svoji rezidenci a ještě se vchodem přímo z náměstí, a taky pěkně mohutnou pro těch pár řeholníků (bylo jich 12) a taky protože ta kaple je zmenšená kopie kostela na Karlově z Prahy podle stavitele Ditzenhofera (moc pěkná). To by ale mohli odlákat zájem místních věřících od farního kostela a tam by mohli pocítiti i finanční újmu. Když pak řeholníci odešli, chtěli někteří místní představitelé kapli zbourat, ale naštěstí se jim to nepovedlo. A to na ochozu kaple je asi 20 barokních soch svatých, údajně dílo některého z Braunových žáků.

Byli bychom se rádi podívali na náměstí trochu z ptačí perspektivy ale elegantní schodiště je opatřeno i když krásně vyvedenou, ale pevnou mříží. Tak jsem si zkusil alespoň jak by se tam stálo, jako kdybych představoval nějakou význačnou osobnost.

30. Štěchovice (25.5.2018)

Kaplička sv. Floriána.

Většinou při našich výpravách bloudíme sami a nalézáme různé zajímavosti, abychom si rozšířili své znalosti o našem okolí. Dnes to je ovšem jinak, jelikož se zúčastňujeme celokroměřížské akce „Noc kostelů“, a tak tohle dnešní putování je vlastně důležitá společenská akce.

Štěchovice, část Kroměříže je připomínána již roku 1290. Moc se mi líbí, že „má tvar dlouhé ulicovky“. Taky neodolám a cituji v původním znění:

„Osada slula původně Čechovice, od osobního jména Čech. Píše se r. 1320 Wszechowiez, 1408 a 1412 Czechowicz, 1437 Czechoviecz prope Chremsir, ale již r. 1437 Sezechowiez, leč ještě r. 1649 Štěchovice i Všechovice.“

No a v těchto Štěchovicích je kaplička sv. Floriána, kam jsme měli namířeno. On, svatý Florián, je tak trochu starý známý, protože je vidět na mnohých selských staveních, aby ochraňoval před požárem. Dnes tu má průvodcovskou službu náš kamarád, a tak sedíme na lavičce před kapličkou a dozvídáme se, jak to s Floriánem vlastně bylo. Je už večer a nad námi svítí měsíc, což je s věžičkou kaple velice působivé.

Svatý Florián

V okolí dnešního Lince na soutoku Enže a Dunaje, místodržitel dal pozavírat a vraždit mnoho křesťanů a Florián jim spěchal na pomoc. Byl zajat a přes všechny své vojenské zásluhy byl týrán, aby zapřel Krista. Protože se za žádnou cenu nevzdal víry, kat mu uvázal na krk mlýnský kámen a hodil ho do Enže. V samotné církvi nebyl nikdy předmětem nějakého rozsáhlého kultu, ale mezi prostými lidmi populární byl a tak ve vesnických výklencích bývá vypodobněn v římském vojenském stejnokroji, jak z putýnky lije vodu na hořící dům.

Ještě v první polovině minulého století vyvolával ponocný: „Chval dobrý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna. Odbyla desátá hodina, milý svatý Floriáne, tohoto městečka patrone, chraň nás od ohně.“

V němčině existuje tzv. Princip svatého Floriána (Neodolal jsem a budu ho citovat taky). „O heiliger St. Florian, verschon mein Haus, zünd andere an.“ Což je: „Ó svatý Floriáne, ušetři můj dům, zapal jiný.“

Wechův dvůr

Jak sedíme a debatujeme o všech svatých a taky trochu protipožárních, upozornil nás náš kamarád na jednu zajímavost, které jsem si nevšiml i když vlastně chodíme okolo. Jmenuje se to Wechův dvůr. Je to ukázka takového zámečku, kde bydleli drobní šlechtici.

Smírčí kříž na Wechově dvoře

Na něm je dokonce z té strany, co okolo chodíme, „smírčí kříž“. A je na něm vytesán nápis: „Anno 1501 pongeli po bozim narozeni kriz savsed stechowski na tomto miste z rvcznicze prostrelen gehoz dvsi pan buoh milosti wi raci amen.“ Ani tento kamenný kříž to neměl zrovna lehké. Nejprve byl zasazen do domu č.p. 30. Po jeho zbourání byl nějaký čas v depozitáři muzea a potom se teprve dostal na toto místo, do Wechova domu.

Ve Vlastivědě moravské z roku 1911 se zmiňuje o tomto kříži František Peřinka: „V prvních letech vlády kardinála Dietrichsteina stalo se neštěstí, že fojt štěchovský Martin Penthub zastřelil r. 1605 z ručnice souseda štěchovského Jana Kříže z nešťastné příhody. Na tomto místě byl postaven kamenný kříž s nápisem připomínajícím nešťastnou příhodu.“ A to datum 1501 se tam asi dostalo s největší pravděpodobností až při opravě kříže v 19. století. Ale ani tento názor není tak úplně stoprocentní. No tak trochu se dohadujeme.

Kamarádka, která byla v té naší skupině, chtěla ještě využít té „Noci kostelů“ a podívat se i na jiná místa. Mně už se nikam nechce, a tak jdeme k nám ještě trochu posedět,

když je takový pěkný večer.

29. Hertlov (22.5.2018)

Stěhování z Těšnovic na Hertlov

Nachomýtl jsem se k tomu vlastně jako úplně nezúčastněný účastník stěhování, omlouvám se, ale moc jsem pomoci nemohl. Takže tady funguji jako čistokrevný čumil. Jenomže tahle lokalita je neuvěřitelně zajímavá.

Větrný mlýn - na pískovec?

Je tu budova větrného mlýna (podle své stavby to jasně větřák byl), jenže: V dokumentech, které zpracoval Václav Burian (a tedy velice důkladně), tento větrný mlýn uváděn není. Jedna verze, ale pouze ústní, praví, že se nejedná o skutečný mlýn, ale o drtič pískovce, který stál na pokraji pískovcového lomu. Taky tím, že se zde přestal pískovec těžit, už ztratil na svém smyslu.

Takticko-technická data: Průměr 9 m a výška 8 m. Takže, prosím pány historiky, pokuste se vypátrat, co tady vlastně bylo. Podle zpráv, které pocházejí z minulého století, víme, že kroměřížský knihkupec Bedřich Hertl tuto stavbu přebudoval na svoje letní sídlo a přistavěl k ní vilu a hospodářské budovy. Poslední vlastník, pan dr. Jánský, byl v roce 1952 donucen usedlost předat JZD, to zde zřídilo líheň kuřat. Líheň finančně rentabilní nebyla, a proto to panu doktorovi vrátili nazpět. A tak se to tady prodávalo, až se dospělo k dnešnímu stavu.

My jsme se tady k tomu dostali ve chvíli, kdy jsme se stavili v Těšnovicích na faře, odkud bylo potřeba některé kusy nábytku přestěhovat k našemu kamarádovi právě na Hertlov. Co bychom si líčili, já jsem se snažil překážet co nejméně. No a nebyl jsem sám, byl tu nějaký místní obyvatel, který asi k stěhovatelům nepatřil taky, ale alespoň tu byl doma.

V pozadí těšnovická fara

Stěhování (fara ze zadu)

Místní obyvatel

Hertlov -  jiný svět

Ocitnete se tady na Hertlově trochu v jiném světě. Je to ovšem tady velice sympatické a nikomu se nedivím, že se to tady lidem líbí. Prochází se k budovám uličkou mezi jasmínovými keři a vůně je skutečně neskutečná. A ačkoli větrné zařízení musí být na otevřeném místě, dnes už to tu zarostlo stromy a keři a lokalita je naprosto chráněna před nevhodnými návštěvníky. Takový svět sám pro sebe.

Mezi tím, co se stěhoval nábytek z té fary, se tu pracovalo na záhoncích a rozdělaná je i stavba altánu se zajímavou konstrukcí. 

Ale teď ta vlastní zděná budova větřáku je velice elegantně obrostlá popínavými rostlinami a je už od dřívějška vybavená okny a dveřmi s krásným kováním mříží. Uvnitř samozřejmě po nějakých technických zbytcích vybavení – ani památky. Je to připraveno na posezení a po pravdě i na prožití velice příjemných chvilek. A tak si pokládáme za velikou čest, že se budeme moci zúčastnit taky.

Uvnitř věže větřáku

28. Pačlavice, Morkovice... (20.5.2018)

Pačlavice

Pačlavický zámek

Takový výčet vlastníků, jak se to tady prodávalo a kupovalo, to nejde ani opsat, protože to už by se nám sem nevešlo nic jiného. Městečko bylo docela k světu, protože císař Ferdinand I. roku 1538 povolil jednou týdně konat trh a dvakrát ročně i výroční trhy a při té příležitosti dostaly Pačlavice svůj erb  – „....Štít červený, v němž na kříž dvě krájadla plužní barvy železné se spatřují ...“ Asi si toho tady zažili dost, protože třeba za třicetileté války bylo městečko úplně zničeno, takže roku 1634 Zemský sněm v Brně označil pačlavické panství jako „úplně zkažené“. Nicméně Pačlavice se znovu vzpamatovaly a zažily další pohromy jako třeba požár. Vyhořel i zámek a uvnitř visel obraz, na kterém shořel rám, ale obraz zůstal nepoškozen – to je co? Taky je chráněn památkovým úřadem.

Postavy pózující před zámkem

Kostel na opravu ještě čeká

Když zámek koupil kníže Arnošt z Arenbergru, tak tu zřídil tzv. „Špitálku“. Po dalších peripetiích se zámek dopracoval až k dnešnímu stavu, kdy je slušně opraven a slouží jako domov pro důchodce. Celý ten prostor před zámkem je pěkně upraven – jen kostel asi ještě na opravu čeká. My jsme se podívali nejen na zámek, ale taky na pěkně zařízené dětské hřiště a vedle dokonce i tělocvičný přístroj pro dospělé, který jsem si taky vyzkoušel.

Polárník Ota Kříž

Nesmím zapomenout na pomník polárníka Oty Františka Kříže. Byl to důstojník – lodní strojník a zúčastnil se druhé rakousko-uherské výpravy k severní točně 1872-1874. Na té výpravě zemřel na tuberkulózu a tam na severu je i pochován v Zemi Františka Josefa. 

Pornice

Kousek cesty a jsme v Pornici. Tady je výčet držitelů taky dost mohutný, ale nejvíc se mi líbí – Vaněk Pivo z Bařic. Náhodou, co kdybych se jmenoval Jirka Pivo z Kroměříže, hned by se vědělo, o koho jde. Tady v Pornici bývala tvrz, ale její zbytek zahrnuli do příkopu. Kde přesně stávala, to jsme nezjistili.

Morkovice

Když kousek popojedeme, tak jsme v Morkovicích. Správně se jmenují Morkovice-Slížany a je to město. První zápis, kde se o tomto osídlení zmiňují, je z roku 1222, ale osídlení tu bylo už v mladší době kamenné.

Morkovický pranýř

Protože Morkovice měly krevní právo, tak tu uprostřed stojí pranýř. Když odsouzenci oznamovali trest smrti, tak stál tady u toho sloupu. Aby sebou moc nešil, tak mu na krk navlékli takový obojek s hroty dovnitř. Ještě, že to je už historie, nedovedu si to moc představit a ani bych se na to nechtěl koukat, natož kdyby ten krk měl být můj. Br! Rozluštili jsme na kameni zašlý nápis: „Bývalý morkovský pranýř.“ Zoe se usadila na tom podstavci a tak jsme jí nevysvětlovali, na co to tu vlastně bylo.

Po schodech stoupáme ke kostelu a pak jdeme podle zámku, který je uzavřen pro veřejnost i se zahradou a rybníčkem, do areálu letního kina, kde je taky dost místa pro vyřádění místních děcek.

Nádraží bez vlaků

V roce 1998 zde byla zrušena železniční trať i stanice, a tak si v trase trati vybudovali cyklostezku a tam, kde bývalo nádraží je takový odpočívací altán. A tak jsme odpočívali a blízali zmrzlinu a na snímku je za námi vidět i nakládací rampa, tak vlastně tady v altánu čekáme až tu znovu tu trať uvedou do provozu.

Taky tady kousek odtud obdivujeme morkovický erb – jsou na něm váhy – to jako, že Morkovice měly soudní pravomoc. My se tu chováme slušně a tak se té pravomoci nemusíme obávat.

27. Rymice (19.5.2018)

Skanzen

Je to tady moc zajímavě uděláno, protože jednotlivé části skanzenu nejsou izolovány někde v celkovém areálu, ale jsou to domky přímo ve vesnici, kterou s paní průvodkyní postupně procházíme a všechno vidíme tak, jak to kdysi fungovalo.

Něco z historie

Rymice byly bohatá obec s mimořádně úrodnou půdou a měly také hrdelní soud, jak se můžeme dozvědět z roku 1567, kdy zde byl souzen nějaký mordýř.

Moc se mi líbila věta z roku 1597, kde ve svém „Zrcadle slavného Markrabství Moravského“ připomíná Bartoloměj Paprocký z Hlohol: „...jmenovaný pan Václav Nekéš tvrz velmi nákladně vystavěti dal.“

Mezi význačné vlastníky patřil Albrecht z Valdštejna, ale se svojí manželkou Lukrecií opomenul oprávněné dědické nároky Prusínovských. Nastal proto dlouho se táhnoucí soudní spor, ale Albrecht byl vlivná osobnost a tak mu v březnu 1615 vlastnictví potvrdil sám císař Matyáš.

 

Některé exponáty znám

Medomety

nástroje na zpracování lnu

Taky je tento skanzen historickým odkazem na dobu poměrně nedávnou, a tak některé ty muzejní exponáty vlastně znám. Když ne přímo z běžného využívání, tak určitě z půd nad zemědělskými objekty, pokud ještě v době, kdy jsem coby zemědělský technik začínal, nebyl ustájen dobytek v nových stájích velkochovu. A pokud jsem se tu a tam dostal i do obydlí našich zaměstnanců, od těchto vnitřních obývacích prostor se mnoho nelišily.

Je pravda, že některé kuchyňské prostory, tak jak je tento skanzen převzal, nejsou úplně autentické, protože bývalí majitelé si to trochu upravovali po svém i třeba trochu historizujícím způsobem.

V komorách jsou shromážděny předměty, které se běžně používaly a možná používají dosud. Jako třeba medomet, ale vedle něho stojí nástroje na zpracování lnu, ty historické jsou, protože už dávno se zpracovává len v tírnách a kolovraty jsou doma opravdu jen na ozdobu. Taky kruhadlo na zelí, když se nakládá, možná že se někde ještě používá taky.

Větrný mlýn

Jdeme se podívat k větrnému mlýnu a ten je velice zajímavý a škoda, že se někdo nepokusil toto zařízení uvést do chodu a nějakou tu dvounulku na něm ještě vyrobit. Já jsem zatím viděl větrný mlýn jenom z venku, i když, pravda, byl postaven na správném místě, protože tam byl takový vítr, že mi shodil klobouk.

Tady jsme se dozvěděli, jak nastavovali celou stavbu do správného směru, aby to foukalo co nejlépe. A taky jak se jmenovaly jednotlivé části mlýna, jako třeba „tatík“, nebo „apoštolové“ (tam byla vidět precizní tesařská práce na jednotlivých spojeních trámů).

A tohleto je už vlastní mlynářské zařízení – lub. Takže, když má někdo něco za lubem, tak to má za touto kulatou bednou. Taky tady na fotografii vypadám jako správný tlustý mlynář, jen zasypat. Jsou tady záběry na jednotlivé detaily jako třeba kolíčkové převody nebo hlavní brzda. Na trámu je vyřezané datum 15/10 1919, kdy se mlýn z gruntu opravoval.

naviják na otáčení celým mlýnem

Tady ten břichatý "mlynář" stojí za lubem

Co zůstalo za lubem, patřilo mlynáři

Je tady u toho taková malá kancelář, kde si vyřizoval mlynář svoje účetnictví, teď ale vyřizovala účetnictví Zojinka.

Já bych měl pořád boule

Jdeme se podívat do dalších domků. Asi lidi museli být menší, já bych měl na hlavě pořád boule. Toto je domek, kde žil sedlář. Pracoval na tak malinkém prostoru, že bych si tady mohl tak akorát číst knížku. Ale těch krásných nástrojů, co tu má nastrkáno v poličce!

Ještě rychle vyšplhat na schodky, abychom zjistili, co je tam nahoře.

A jsou tu další zemědělské nástroje, vlastně takový trakař jsme měli kdysi doma a jsem se ukrutně styděl s ním jezdit, ale tu a tam jsem přece jenom musel a bylo to pro mne strašné.

Zojinku nejvíc zajímala kolébka

Na závěr kovárna

Poslední na řadě je kovárna. Kdysi, když jsem pracoval jako zootechnik v Kamenickém Šenově, rád jsem tam debatoval s kovářem a s pracovníky, kteří tam potřebovali něco ukovat. Proto většinu nástrojů znám a taky jsem si zkusil kdysi něco vyrobit sám. Taky se tam kovali koně a já ještě z jízdárny, kam jsem tehdy chodil, jsem dost často držel koním kopyto, když přitloukali podkovy. Tady mě to připadalo trochu prázdné, protože ta naše kovárna bývala plná nářadí a dalších věcí, které čekaly, až na ně přijde řada. Co mě překvapilo, protože jsem to ještě nikdy neviděl – bylo zařízení na dmýchání do výhně. My jsme to tam měli už samozřejmě elektrické, ale tady si kovář šlapal na takovou tyčku a pomocí převodů to foukalo z měchů. Docela bych chtěl vidět, jak to stihl obsluhovat.

Uháníme domů, protože nás čekají ještě na mojí zahrádce jahody, které už začínají zrát. No a ty jahody máme všichni rádi.