10. Tlumačov II. (24.2.2018)

Vozatajské závody

Tentokrát nejedeme poznávat okolní přírodní krásy a zajímavosti, ale jedeme na akci, která se jmenuje „Moravský vozatajský pohár – 4. kolo“. Jsou to závody koníků zapřáhnutých do lehounkého vozíku, který musí projet dráhou označenou brankami a samozřejmě na čas a bez doteku těch brankových jehlanů.

A tak jsem se zase ocitnul v typické atmosféře koňských závodů. Tyhle závody jednospřežných vozíků jsem už kdysi dávno viděl, je to zajímavé hlavně tím, že koně zapřažení do těchto kočárků jsou vyparádění, vyleštění, nazdobení a vybavení chrániči kopyt a spodní části nohou. Kdyby koníci nakopli ty jehlany, kdyby se vozataj přesně netrefil, aby se jim nic nestalo, ale hlavně je to pro parádu a tu si užívají jezdci, koně i diváci.

Koně závodění baví

Při této příležitosti se chci zmínit o tom, jak někteří „ochránci přírody“ chtějí chránit koně před zvůlí lidí (v duchu volně pobíhajících stád mustangů po amerických horách). Oni vůbec nevědí, že kůň je velice soutěživé zvíře a předhánění se v rychlosti ho velice baví. A že při dobré souhře se svým lidským kolegou (vozatajem nebo jezdcem) chce vyhrát, co mu síly stačí. Protože jsem ten nezapomenutelný pocit jedné společné bytosti zažil sám, vím, o čem mluvím. Dalo by se o tomto propojení povídat spoustu historek, no a některých jsem se zúčastnil přímo já sám. Když si na ty zážitky vzpomenu, dodnes, i když už je to spousta let, zdají se mi téměř neuvěřitelné – ale zajímavé a krásné. A hlavně: Každý kůň má svoji osobitou povahu – může to být dravý sportovec, nebo momentálně indisponovaná primadona a taky třeba galantní (i zamilovaný) hřebec, a trochu i valášek, ale taky patřičně nafoukaný parádník na to, jak mu to sluší. Samozřejmě jsem taky potkal ve své amatérské koňácké kariéře i utahané apatické koně, zrovna takové, jako se mezi lidmi vyskytují někteří jedinci taky. O těch různých příhodách jsme si povídali na jízdárně, jejda, ani si nedovedete představit, co historek se povídá.

Nás to bavilo taky

Tady v hřebčíně v Tlumačově v kryté hale je galerie pro diváky se stupínky, abychom viděli trať závodu přehledně svrchu – jak se kočárek promotává mezi brankami sledován přísným rozhodčím. Ten při chybičce hned vymrští ruku vzhůru, a už na světelné tabuli naskakují trestné body. A ta galerie je pro diváky zařízena velice parádně i s občerstvením.

No a pro toho, kdo se k tomuto dopravnímu prostředku ještě nedostal: Je tu kozlík s křesílkem pro jednoho vozataje a za ním místo pro stojícího pomocníka, který vyvažuje vozík v ostrých zatáčkách, jak to pravděpodobně známe za závodů motocyklů se sajdkárami.

Kdyby tu nebyla taková zima, vydržel bych se dívat třeba celý den. Těch závodů je celá řada kategorií a taky tyhle jednospřežení a v té nejvyšší třídě i dvojspřežení. Ta dvojspřežení jsme už neviděli i když to bude daleko obtížnější a tím i zajímavější. I když to pořadatelé měli pro diváky připraveno velice sympaticky, vzhledem k teplotě jsme si počkali na dekorování vítěze jedné kategorie a uháněli jsme závodním tempem domů.

Pohled na Kvasice

Bylo krásné počasí, a tak jsme to vzali malou oklikou, abychom se mohli pokochat pohledy do kraje jako na propagačním spotu. Inu – Morava krásná zem – jak se zpívá, a nevadil nám ani smrádek v Těšnovicích od prasenčáku. Přiznám se, že se mi dnes nechtělo moc cestovat, ale i koníčci, i ta cesta nazpět domů stáli za to i přes tu zimu.

9. Tabarky (21.2.2018)

....a taky větrný mlýn

Dokud jsme plni síly a odhodlání, jedeme nejprve k větrnému mlýnu u Velkých Těšan. Uznávám, že je postaven na mimořádně vhodném místě. Fučí to tady jako na vídrholci, až mi to shodilo i klobouk. Ale mlýn je opravený moc pěkně – jako nový. Nevím jestli je funkční ve všech ohledech, jako je natáčení po směru větru a jestli, kdyby se křídla, která jsou zatím jenom v opraveném, ale jen v holém stavu, byla schopna roztočit. Momentálně mlecí sezóna není, a tak se musíme stavit až po žních. Stejně je to moc pěkná dominanta v krajině.

 

Dnešek je na cestování poněkud náročný. Na silnicích, které nepatří k hlavnímu směru, jsou námrazy a slušně to klouže. Dokonce tak, že právě u cíle další cesty jsme zůstali trčet na ledu uprostřed křižovatky. Než jsme se mohli zase věnovat průzkumným činnostem, klouzali jsme se na jednom místě, inu přímo jako zapadlí vlastenci. Až ochotný pan traktorista, vybavený na vytahování klád, vytáhnul na suchou silnici nás.

Mohyly u Tabarek

Nebo vlevo?

Kde ty mohyly jsou? Vpravo?

To, na co se chceme podívat, jsou pohřební mohyly dokonce už z doby bronzové a jsou tu společně i se slovanskými mohylami. Je to v lokalitě Tabarky. Je to kousek od Kroměříže, mezi Kostelany a Kvasicemi. Máme k tomu i náčrtek, jak taková mohyla vypadala. Údaje čerpáme z Bakalářské práce Barbory Machové (Filosofická fakulta Masarykovy university, Brno, 2009).

Oni tu jsou i cedulky a vysvětlivky pro historie lačné cestovatele, ale teď je tu dost sněhu a proto ty vlastní mohyly prý 3 – 8 m široké a 2 m vysoké hned nevidíme. Podle našeho dokumentu jsme je hledali – vpravo nebo vlevo? Ale ano, kousek po naznačené cestě, a našli jsme je. A zase to máme připraveno do cestovatelského plánu na příznivější dobu, co se počasí týká.

O kus dál v lese jsou tu patrné hradištní valy a to máme radost, že jsme ty zbytky dávného osídlení našli.

Viditelný val – prý předslovanského hradiště z 5. století

Pováleční prezidenti na stodole

Tady v Tabarkách je ještě jedna zajímavost a to dokonce z nedávné doby. Na dvoře hájovny na stodole jsou umístěny portréty posledních poválečných prezidentů (tedy ty úplně poslední tam ještě nejsou). Zato je tu i portrét J. V. Stalina.

Karolín a nejstarší osídlení

A ještě kousíček vedle zamíříme do jedné vesničky. Karolín je moc pěkné jméno pro malebnou obec s hezkou kapličkou a se školkou omalovanou dětskými motivy, asi to byl dřív možná místní malý zámeček.

Pěstní klín z Karolína (muzeum-km.cz)

Ale hlavně proč tu jsme: Tady se našel nádherný pěstní klín z červenohnědého radiolaritu. Autorem byl neandrtálský člověk ze středního paleolitu, tak tady v Karolínu se bydlí už dost dlouho. Našly se tu i další nástroje z toho radiolaritu a také z pazourku. To kdyby jsme později někde v muzeu něco takového viděli, tak abychom měli pojem o tom, kde to vlastně našli.

I když dnešní dobrodružství bylo provázeno i klouzáním i vyprošťováním, všechno dobře dopadlo a můžeme to ještě důkladně probrat „U Standy“ u piva. Všechno úplně ne, zmizely mi někde venku brejle na čtení a to je pech.

8. Přerov (18.2.2018)

Návštěva u sousedů

 

Nejprvně tři hlavní body, které musíme předeslat:

1. Tentokrát se k nám přidal kamarád Michal, tak Míšo, jestlipak ti bude naše čundrování vyhovovat, když ano, tak se do budoucna těšíme na spolupráci.
2. Řekli jsme si, že budeme navštěvovat okolí Kroměříže, dneska do okolí jedeme taky, ale je to víc než objevování okolí, návštěva u sousedů. Jedeme se mrknout do Přerova a to je nedělní oficiální návštěva u sousedního města.
3. No a následuje prosba o omluvu, přímo mezi našimi příbuznými. V Přerově mám sestřenici a jak tak jde čas, tak jsem s ní už nemluvil (omlouvám se ze všech sil) no určitě to je už několik let. Evičko, pořád se něco dělo a nějak na to nebyl čas a navíc vůbec netuším, kde bys mohla asi tak bydlet. Naivně jsem si myslel, že to místo, kde bydlíš, poznám a pokusím to všechno nějak napravit. Nic jsem nepoznal, a tak se budu muset pokusit o zlikvidování tohoto faux pas někdy do budoucna.

 Přerov je město jak má vypadat: 44 tis. obyvatel, to už není žádná vesnička. Chceme se podívat trochu po historii, abychom si mohli říct, že to myslíme vážně. Nejprve prosím, si představme dnešní výzkumnou výpravu: Po pořádku – Daniel s Michalkou, pak osvědčený fotoreportér Honza, nový účastník výpravy Michal a moje maličkost. Ukázalo se, že tahle sestava měla výhodu v tom, že jsme působili jako docela vážná turistická výprava a stojí za to nám udělit i regulérního průvodce. (Pěknou paní průvodkyni).

Horní náměstí

Uvítal nás hned na začátku pohled na upravenou zbouranou hradbu, která nám připomíná, že Přerov je historické město, kdyby o tom chtěl někdo pochybovat. Taky jsme potkali hned na začátku sošku chlapečka s rybou, asi původně prskala vodu do městské kašny. Od kašny proběhneme uličkou do kopečka a jsme na Horním náměstí, přímo ve starém městě. Zrovna tam na náměstí stojí socha, co nám zamotala trochu hlavu, má tam šesticípou hvězdu, tak kdo to teda je?

Uprostřed náměstí je památník Jana Blahoslava, který vytvořil František Bílek, je ve stylu secese a kromě toho je na tomto náměstí i skupina stromů, taky moc elegantní. Uprostřed domů s krásným klenutím jsme našli mřížový vchod do uzoučké cestičky, moc malebné a přímo by se tady hodila nějaká historka. Přimlouvám se za něco lehce lechtivého. No to náměstí je moc pěkné a stojí za to tu jen tak pocourat a představovat si ledacos. Na jednom domě je napsáno – 10 - 10 – 10. Jako když skandujeme na hokeji.

Muzeum J. A. Komenského v zámku

No a jdeme do muzea v přerovském zámku. Ten pohled zezdola na věž je vždycky efektní.

Expozice starých zbraní

Historické zbraně – tak to jasně – jdeme. No ono to tak úplně efektní nebylo, totiž jsou tu hlavně artefakty v různém stupni napadení korozí – totiž to, co se našlo při archeologických vykopávkách, ale pár mečů docela krásných tam bylo taky. Nejen vykopané nože, ale i hroty k šípům a oštěpům a taky halapartny. No a taky objevené ostruhy, po našem šporny, jak jsme to říkali ještě, když jsme byli pravověrní koňáci. To přilbice na tom byly líp, kdyby nebyly takové malé, člověk by si je rád ozkusil, aby věděl, jak se cítili kdysi vojáci. Taky koňská udidla, nevím, nevím, jestli současný návštěvník muzea bude vědět, jak se to vlastně používalo. Možná, že si bude myslet, že to jsou věci, které dnes už patří středověké historii. Vždyť vedle je vojenská štábní mapa zobrazující rozmístění jednotlivých útvarů, abychom soupeřovi dali na kokos. A dokonce i věrný model dělostřeleckého postavení se všemi obrannými prvky.

Než jsme zase pokračovali v dalších expozicích, proběhli jsme okolo velmi moderní sochy Paganiniho, která vznikla na Kovářském foru 1998. Krásná mapa Markrabství Moravského a Vévodství Slezkého – no moc pěkná, a to jsem ještě netušil, že mi ji v nádherném výtisku koupili taky jen pro mě.

Lovci mamutů

Podle vykopávek tam byla vytvořena hlava neandrtálce (povídali jsme si podle fotografie docela důvěrně a just vám neřeknu o čem). U těch vykopávek je taky model jejich stanu, co v něm bydleli a taky hromádka ohlodaných kostiček – dočista, to je přece jasné. Taky tu je nahatá neandrtálka a asi její syn. Ta paní je trochu při těle, no a co, copak dneska už dávno ideál krásy nejsou vychrtlé hubenindy.

 

Bronzový nůž i Venuše

 

Černé kuchyně měly pro labužníka určitě něco do sebe, chtěl bych si tam vyzkoušet nějaká ta kuchařská kouzla. Vykopávky se týkají i krásných zlatých šperků, nebo alespoň tak září. A stejně krásně září i bronzový nůž. (To by byla kudlička mezi moje nástroje).

Tenhle rekonstruovaný aparát nesloužil k rozdělávání ohně, ale je to vrtací souprava na otvory do kamenných seker.

Dokonce ve vykopávkách taky kus erotiky. Věstonická Venuše a její kolegyně mají do antického ideálu krásy dost daleko, proti gustu neandrtálce žádný dišputát.

 

Školní třídy, jak šel čas

 Jak to vypadalo ještě za Komenského ve školní třídě, nám předvedla paní průvodkyně i s rákoskou na neposlušné žáčky – my jsme teda poslušní byli. Na tabuli jsou vymalovány písmenka, která si musím obkreslit, abych mohl vytvořit slušný dokument. Někteří žáci seděli okolo stolu, jiní na lavicích a poznámky si museli dělat na klíně. Pak popostrčíme vývoj pedagogické vědy kousek dopředu, tak vypadala učebna za Rakousko-Uherska i s portrétem Jeho Veličenstva císaře.

A jsme v prvore-publikové školní třídě s TGM v čele. Kromě učení měli žáci i jiné zájmy, jak to dokládá vyryté srdce do lavice s nápisem Dana. Kdepak je tě milá Danuško dneska konec? Vedlejší místnost je učebna z padesátých let a že to tam tak vypadalo, to mohu dosvědčit, protože jsem v podobné seděl.

Motýli i pavouci

Pozvat sem svoji favoritku na sbírku motýlů by asi moc eroticky nedopadlo, protože toho hmyzu je tu veliká spousta a entomologická fanynka by měla co obdivovat. Třeba motýla s křídly jako listy stromů, nebo všech možných barev i s latinskými názvy. Komu by se líbili chlupatí pavouci velcí jak dlaň – jsou tu taky.

 

Zámecká věž

Pustili nás po kovových točitých schodech na věž, abychom viděli, jak je ten Přerov rozsáhlý. Michal podle snímku vystoupal až úplně nejvýš do věže, takže mohl zblízka obdivovat i krovy střechy ve věži. Myslel jsem si, že z výšky uvidím a poznám ten dům, kde bydlela rodina mého strýce Čecha, ale buď se to už všechno změnilo, nebo si to prostě už nepamatuji.

No a pak už zase zvolna bloumáme směrem k autu. Z udržované pevnostní zdi vykukují plastová okénka od hajzlíků. Je tu moderní památník Komenského školy, uvnitř s vitrínou a dokumenty, které se toho památníku týkají.

Sumova cukrárna a moderní plastika

 

Octli jsme se na dalším náměstí a poblíž je cukrárna SUM, jenže dnes v neděli zavřená a tak na kafe nejdeme. Chtěli jsme dovést domů hmatatelný doklad ve formě zákusků, ale máme smůlu, utřem pusu.

Jedeme se podívat na moderní plastiku „Soutok Moravy s Bečvou“, no chce to hodně představivosti, abychom to, co zamýšlel umělec – poznali. Ta socha je před ředitelstvím VAK.

 

A ještě zastávka v Horních Moštěnicích

V Moštěnicích tankujeme místní minerálku do přinesených lahví. Chutná trochu po tom, jakoby v ní byly rezaté hřebíky. Ale do dnešního programu patří ještě shlédnout v zámecké zahradě prastarý jinan v zahradě zámečku. Je velmi rozložitý a jsou pod ním lavičky, aby si to návštěvníci patřičně užili. A my jsme si to užili taky, tak hurá na oběd. Je přece neděle a Martina už na nás čeká. Tak dobrou chuť!