Hefaiston
Těžko se tomu dá dneska věřit, ale v době kdy jsem
chodil na Jedenáctiletku, jsem si velmi přál se učit na kováře. Několikrát
v životě jsem pak přišel k tomu, že jsem mohl být nějakou chvilku u
výhně a u kovadliny a vždycky jsem měl pocit, že jsem v životě něco
dokonale prošvihl. Když jsem pracoval jako zootechnik, viděl jsem, že můj vztah
ke zvířatům se mění jaksi pouze v nepříjemnou administrativní službu. Co
bychom si vykládali, šel jsem pracovat do zemědělství, hlavně protože jsem měl
nejvíc rád koně – a? Už jsem se k nim nikdy nedostal. A v dobách, kdy
jsem chodil na jízdárnu, jsem měl co dělat právě s podkováváním a tedy i
s kovárnou a tou báječnou atmosférou tam. No jo, co se dá dělat, už se
stalo. To říkám hlavně proto, že podívat se jednou do téhle branže je pro mě
vlastně svátek.
 |
| Bezměrov |
Stavili jsme se na obědě v Bezměrově a povedlo se.
Líbilo se tam i Zojince i její mamince.
Frčíme k Helfštýnu a vítá nás louka plná aut – tak
lidstva tady bude asi dost. Hlavně abychom věděli, kde jsme to auto nechali. No
a o kus dál už jsou krámky se vším možným, když už je tu tolik lidí – že jo?
Ale už je tu taky sada nádherných nožů (jsme tu dobře).
Trocha historie a pověstí
No a jsme na Helfštýně. Ona celá jeho historie je historie
pevnosti, kterou ani husité nedobili a i samotný vznik hradu je tak trochu
záhada, protože první majitel a vůbec jeho první budovatel byl Friduš
z Linavy – tak trochu rozporuplná postava, protože místo hradu bylo
vlastně na cizím pozemku a pan Friduš byl možná loupeživý rytíř. Král Václav II
roku 1287 hrad dobil a loupežníky nechal popravit. Ale přímo o tom Fridušovi a
o jeho konci už žádné zmínky není. Ale i toto svědectví zůstává dodnes docela
pochybné. Pak se porůznu střídali majitelé a za Třicetileté války byl Helfštýn
dvakrát obléhán, ale neúspěšně. Musím podotknout, že k Helfštýnu se vážou
i pověsti jako třeba o černém kocourovi nebo o Zelené paní. Ale to by bylo
ještě dlouhé povídání.
Železné umění
Raději hurá do hradu a bez vojenské pomoci. No a vidíme
první kovové sochy. Ta jedna se mi moc nelíbila, je to takový jako pes a je
udělaný z kovadliny. Ale je spousta dalších artefaktů: Třeba andělé nebo
mouchy oštipující koláč – ty jsou velice naturalistické, skoro by se člověk
těch potvor až bál. Taky tu je baskytarista – moc zajímavé, protože asi
představuje někoho konkrétně (na cedulce je napsáno, že to je baskytarista
skupiny Zetor – Česnek, asi se tak opravdu jmenoval.) Zase další anděl
tentokrát se jmenuje Fanuel. Je tu pták – nejspíš sova, ale pěkná
s rozepjatými křídly. Je tu něco jako pomník, uprostřed kovaného jakoby
závoje je kulatá mosazná deska a na ní je napsáno Marcela Hermína Keckerová
(15.5.1950 – 3.1. 2017) – nemám potuchy, kdo by to mohl být, ale vypadá to moc
hezky. Tady zase medvěd zápasí s drátem nebo provazem – docela se povedl.
Pak je tu ruka, která neslušně ukazuje prostředník a jmenuje se to ilegální
závod. Na fotce to skoro vypadá, že od toho znechuceně odcházím pryč. Tak tohle
se mi líbilo asi nejvíc. Jde o „Hříbě Belgického teplokrevníka“ – to hříbátko
musel dělat opravdu machr.
Nůž
Pro mě osobně bych sem zařadil famfáru. Pořídil jsem si nůž
a moc pěkný, má i fantastickou koženou pochvu z hadí kůže. Určitě se na tu
kudlu budu chodit dívat, jen tak pro radost, až ji budu mít doma
v zásuvce. A ukazovat ji budu jen vybraným přátelům. Prý se klidně dá
používat i pro kuchyňské práce. To určitě vyzkouším.
Kovářka
Potom jsme okukovali kováře, kteří přímo tady bušili do
kovadlin a dokonce tu s nimi pracovala i nějaká dívenka – kovářka. Vlastní
hradní nádvoří je zavřené, protože se hrad opravuje a dosti z gruntu.
Nevadí, umístili tu kovářské dílny docela šikovně, můžeme jim koukat pod ruku a
hlavně pozorovat, jak se z neforemného kusu kovu rodí zase něco pěkného.
Když jsme šli k tomu zavřenému nádvoří, šli jsme přes
hradní příkop a tam dole bylo vidět to zelené jezírko, jak o tom praví pověst.
(O té Zelené hradní paní co tu chodívá jako strašidlo – my jsme tu ale ve dne a
tak tu ten noční zážitek, smůla, nezažijeme. ale prý je hodná a dokonce prý,
když se někdo dotkne zelené stopy, které občas nechává, tak mu prý splní
přání.)
Podívejme se, nejenom nože a dýky a mačety, ale i sekerky
nejrůznějších velikostí a typů. A jak mají vypracované rukojeti, dokonce přímo
do rukojeti je zapracovaná taky taková maličká sekyrka.
Kdybychom sem zajeli někdy mimo tuhle kovářskou slávu,
mohli bychom vylézt na takovou dřevěnou věž a porozhlédnout se po krajině, ale
dneska je tu fronta a to se nám nechce. Je tu také hradní příkop a je to moc
malebné.
Pohyblivé sochy
Byla tu taková zajímavá socha
koníka, který mohl pohybovat trochu hlavou a spojenou pákou i s ocáskem.
No, já jsem to taky zkusil. Pak jsem po očku viděl jak se jeden starší pán
rozhlédl, jestli se nikdo nekouká a taky si zakýval s tou koňskou
hlavičkou. A vedle stojí druhohorní ještěr, trochu jsme si povídali, jak se mu
tady líbí a tak. To by nikdo neřekl, představte si socha – udělaná ze samých
hřebíků (a rezatých). A pak takové masivní dveře, moc by se nám hodily. A taky
houpačka pro děti – taky krásně kovaná. Ten svícen, jednoduchý a velice
efektní. A pokladnička vyleštěná a nazdobená. Duch větru – trochu diskutujeme o
tom, že to dneska ani moc nefouká.
Inu, pro dnešek toho mám docela
dost, tak už jen koukneme na paní, která neuvěřitelně hraje na kovový kotel spolu
se svým kolegou kytaristou.
Drsní lidé
Tady mezi těmi kováři jsou trochu
jiní lidé, než co chodí na různé jiné zeměpisné atrakce. Hodně jsou oblečeni do
černých oděvů a tváří se docela drsně. No a mě je líto, že mezi ně už jako
obyčejný turista nepatřím. Ale co, hurá jedeme ještě na návštěvu ke známým. Tak
si trochu odpočineme od těch ocelových zážitků.
Žádné komentáře:
Okomentovat