46. Čechy pod Kosířem

Zámek

Jméno Čechy pod Kosířem asi pravděpodobně vzniklo podle majitele poloviny gotické tvrze a části vsi, kterou vlastnil Lúček z Čech. Tvrz zanikla v průběhu 15. století a roku 1512 se uvádí již jako pustá. Matyáš z Hartunkova vybudoval v druhé polovině 16. století novou renezanční tvrz, asi na místě jižního křídla dnešního zámku. Posledními majiteli z domácí šlechty byli páni z Hříště (nedopátrali jsme se ale o jaké hříště se jednalo a co tedy to bylo za sportovní borce.) Moc se mi líbí, když můžeme podle historických pramenů konstatovat, že za kněžny Marie Terezie Antonie z Lichtensteina byl objekt přestavěn na barokní čtyřkřídlý zámek s průčelím obráceným na jih. (To co se mi na tom tak líbí, je to jméno kněžny – no představte si, že bychom se takhle složitě jmenovali dneska – to bych se, pane, nafukoval jako krocan).

Z těch historických údajů, promiňte mi vzácní pánové, že celou posloupnost majitelů nebudu jmenovat –  chtěl bych napsat jen pár slov o tom co jsme tu viděli jako naše skupinka badatelů a co bylo pro nás rozhodující. Tedy – František Josef I Silva – Tarouca zahájil velkolepou výsadbu anglického parku. To se týká přímo naší výpravy, protože tatínek Jirky tady pracoval jako zahradník a určitě je tady mnoho stromů a keřů, které sázel právě on.

Než vyrazíme na prohlídku zámku, musíme chvilku počkat až nastane ten přesný čas, a tak prohlížíme podivné vozítko, které bylo zkonstruováno pro Svěrákův film „Kuky se vrací“ je to ve tvaru výfukového tlumiče a je to teda uděláno tak, že tomu opravdu věříme, že něco takového mohlo existovat.

Jirkův rodný domek

Musím se zmínit dříve o tom, že jsme předtím ještě šli až k malému domku v zástavbě. Hodila by se taková malá fanfára: Jirkův rodný domek je tady.

Taky ještě kousek projdeme do parku a dostaneme se až k Červené věži. Se zvláštním vstupným se můžeme třeba vypravit i nahoru a pokochat se pohledem na park i zámek ze shora, ale nemáme ani chuť ani čas.

Prohlídka zámku

Vyfasujeme papuče, abychom si užili klouzání po parketách a prohlídku s velmi odbornou přednáškou pozorně sledujeme (i když, omlouvám se, ale moc z toho nemám, protože moc neslyším a taky nerozumím a tak musím počkat na pozdější dobu, kdy mi různé zajímavosti budou tlumočit.) Díváme se na spoustu obrazů – tamta šlechtična v bílém má neuvěřitelně štíhlý pas, to snad není namalováno podle skutečnosti. Nebo třeba co taková průkazka na vlak pro pana Silvu – Taroucu – vypadá trochu ospale, ne? Zaujala nás taktéž i knihovna, ne snad výběrem literatury, ale tím, že knížky byly zabezpečeny drátěným pletivem, a tak knihovna vypadá opravdu jako králikárna. Údajně tady byla rozsáhlá sbírka zbraní a cenných, vykládaných i slonovinou, ale jeden z posledních majitelů se zadlužil tak mohutně, že svůj zbrojsklad musel v aukci rozprodat a tak ty nejkrásnější kusy jsou už někde v soukromých sbírkách. Ty flintičky, co tu zbyly, asi už tehdy žádnou závratnou cenu neměly. Ale třeba ty skříně a stolky vykládané intarzií, jsou nádherné a mezi tím i hračky, s kterými si kluci zámeckého pána hráli. Pro informaci: ta nastrojená děvčátka to jsou kluci, kteří tyhle holčenčí šatičky jako malí museli nosit.

No taky úplně přesně nevím, které obrazy maloval Josef Mánes. Hradní pán s malířem Mánesem kamarádil a on tu taky bydlel a pracoval. Ten hradní pán prý byl taky nadaný malíř a tak spolupracovali. Tam v parku je altán, kde má Josef Mánes svoji výstavní síň, Honza s Jirkou pak v parku došli až tam, ale já s Karlem jsme raději z povzdálí pozorovali všechno z lavičky. 

Když tak pozorujeme kopečky, které se jmenují Kosíř, trochu se to podobá delší sestavě v podobě kosy – no snad. Tam nad zámkem býval statek „Gabrielov“, kde dnes prý je už jen zavřená rozhledna. Na tom statku zámecká paní Gabriela chovala vzácné ptáky (nebo slepice?) a její choť tam choval ušlechtilé koně. Pane Silvo – Tarouco, zatím nashledanou, protože naše další cesta vede k muzeu kočárů.

Muzeum kočárů

Čekali jsme na lavičce pod schodky, které vypadají jako od letadla, ale ta nejvrchnější část je ohrazena, nastupovat nejde. Asi to fungovalo jako řečnická tribunka, ale proč je obrácená k lesu to je záhada. Ale, pánové, ty kočáry stojí za to. Většina z nich je nádherně restaurovaná, jako kdyby zrovna vyjely z výrobní haly. Jen zapřáhnout ušlechtilé koně a nechat se obdivovat ze všech stran. Slavnostní kočáry tady jsou pro příležitosti velectěných návštěv a pak druhé pro příležitosti slavných pohřbů. Potom ty menší podle toho jak závažnou návštěvu zrovna budeme mít. Takový malý zelený kočárek (ale se vším, co k zápřahu patří) fungoval pro děti, aby si mohly jezdit po parku úplně jako jejich rodičové.

Pohřební kočár ze všech největší měl kozlík tak vysoko, že kočí musel vyšplhat asi po 6 stupních, tak půl metru od sebe. Tyhle kočáry měly vlastní prostor pro rakev s nebožtíkem  zasklenou a to sklo bylo docela normální, ne jako je v automobilech, ale bylo uloženo ve velmi nárazuodolných ložiscích. Nejkrásnější zlatý kočár pro super návštěvy a super příležitosti stojí za podrobnou prohlídku. Je omalován ze všech stran alegoriemi různých kontinentů a tak se návštěva cítila opravdu světově.

Uvnitř kočárů je fantastické polstrování, jen mám pocit, že tam není moc místa a při delší cestě museli být pěkně rozlámaní. Ale asi dřív přece jen byli menší lidi a taky přes všechen ten komfort byli docela vytrénovaní. A pak přece pánové, obzvláště mladšího věku, koketovali s dámami ze sedel svých jezdeckých koní, jak často vidíváme z poučných starších romantických filmů. O tom všem se nám dostalo podrobného výkladu od pracovníka, který se účastnil i těch renovací, protože o tom věděl opravdu hodně.

Vedle haly s kočáry je druhá hala s různými historickými hasičskými stříkačkami, ale na to jsme už síly neměli a tak to necháme na jindy, až se sem zase někdy dostaneme.