Hoštice – Heroltice - muzeum zemědělských strojů
Ach, dávno, dávno. Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale jako
zemědělský technik jsem začal pracovat v roce 1962. Opravdu jsem si dělal
iluze, jak v tom praktickém životě na vesnici budu fungovat jako důležité kolečko
toho soustrojí.Pár vzpomínek na socialistické zemědělství
Chyba lávky... Jednak to, co jsme se učili ve škole, bylo ve
skutečnosti dost jinak, a pak momentální situace na hospodářství státního
statku byla dost zoufalá. Pokud jsem něco uplatnil ze svých znalostí, bylo to
kupodivu vlastně to, co jsme si sami ověřili mezi „koňma“, když jsme chodili na
jízdárnu. A pak jsme se potkali s lidmi, kteří na vesnici žili a ten život
důkladně znali. V tom roce, kdy jsem začal v zemědělství pracovat, to
bylo dost drsné hlavně pro lidi, kteří jinou možnost než pracovat
v socialistických provozech neměli a moji vrstevníci museli v bídném
zemědělství pracovat, ať chtěli nebo ne. Normálně myslící člověk brzy poznal,
že aplikace kolchozního hospodářství ze Sovětského svazu na naše podmínky je
slušně řečeno pitomost.
Se sovětskou dojičkou
Vzpomínám si na setkání se slavnou sovětskou dojičkou
(myslím, že se jmenovala Garažijová). To tehdy svolali naše dojičky a my jsme
jen čekali, že z toho bude malér. Ale nebyl a předávaly se zkušenosti snad
dvě hodiny. Když jsme se opatrně ptali, co těm našim tetkám tak dlouho
předávala, tak se usmály a vypravovaly nám o tom, kolik má dětí a jak je to u
nich v rodině. A sama ta Ruska prý byla hrozně ráda, že se jí na práci nikdo
z těch jejich českých kolegyň neptal. I tak jsme měli my zootechnici tehdy
přednášku o dojnicích v SSSR a vzpomínám si jak se překladatel potil, aby
opatrně přeložil letité zkušenosti našich odborníků, kterým se vykládalo o
různých faktech (třeba o inseminaci) – ty problémy byly u nás vyřešeny už před
válkou. A tak se potom ten překladatel omluvil, že mají další akce a rychle
zdrhli. No naši tehdejší státní představitelé klidně bourali vesnické vztahy, i
když muselo i jim přece být jasné. že tudy cesta nevede.
Zapřažení koníčci
Omlouvám se za ten úvod, i když s vlastním tématem naší
dnešní exkurze vlastně nemá nic společného. Ale přece jenom něco ano. Když jdu
okolo těch zemědělských strojů, které se používaly v těch dávných dobách,
především vidím zapřažené koníčky, které jsem tehdy i samozřejmě i teď měl
velice rád, mám pocit souhry hospodáře a toho zvířete, kteří tvořili najednou
jeden organizmus. Ten pocit jsem zakusil a něco tak ohromného bych přál
každému.
Dřina a mnoho odborností
Především práce na vesnici byla obrovská dřina a oproti
práci v továrně musel zemědělec – sedlák být odborník na chov
hospodářských zvířat, pak musel vědět, co na jeho pozemku poroste nejlépe a
pokud chtěl dělat nějakou speciální plodinu musel o tom vědět pokud možno všecko.
Potom musel ty svoje výrobky taky prodat a tak musel být taky obchodník.
Dokonce jsem se doslechl, že pro družstva byly docela vhodné podmínky, protože
na vesnici už dřív existovaly funkční družstva jako třeba družstva na používání
větších mechanizací a dalších společných zařízení. (Dokonce jsem viděl i
společnou prádelnu). Žilo se docela společně a šikovní hospodáři celkem
samozřejmě bohatli a z těch se pak stali kulaci - nepřátelé lidu. Potom za
JZD, když měl vesničan nějakou tu záhumenku, byla to druhá směna po práci na
družstevním. Důležité je, že všechny ty vystavené stroje v době mých
začátků fungovaly a já jsem viděl jak se s nimi zachází.Nástroje a stabilní motory
Procházeli jsme sbírkami a pravda, byly mezi tím i nástroje,
které se používaly o mnoho dříve, ale přesto jsme se dozvídali od těch
starších, na co a jak se to používalo. Třeba přístroj na výrobu povřísel jsem
viděl úplně poprvé. Jsou tu i zařízení, která fungovala pro chod selské
domácnosti, jako třeba ta houpací pračka. (taky by se na tomhle zařízení daly
prát velice festovné látky, nevím co by dneska obstálo.)
Je tu celá řada stabilních motorů k pohánění
v průběhu roku jednotlivých zařízení, které byly v příslušném ročním
období zrovna potřeba. Hele, tahle firma „Lorenc“ pracovala přímo
v Kroměříži.Bledý čtverec na poli
Musím připomenout, že jsem z práce zootechnika utekl a
po vojně jsem začal pracovat v rostlinné výrobě a to už se zemědělství
velice zvedalo, ale pro mě hlavně se v průběhu roku 
pořád měnily práce a velice mě bavilo – zase se zařizovat na
další činnost. A taky jsem mohl tu a tam jezdit s traktorem a to mě bavilo
nejvíc. Na scelených polích bylo jasně patrno, že se některý sedlák staral o
své pole lépe než ti druzí a třeba jsem se ptal místních, proč je támhle na tom
velkém lánu ten bledý čtverec. No a tu jsem se dozvěděl, že ten sedlák chodil
prý víc do kostela a o pole se nestaral. A po všech těch peripetijích, kterými
pracovníci v zemědělství museli projít při združstevňování, měli ti staří pořád
k té své půdě dobrý vztah.Začarovaná louka
Vzpomínám si na jednu příhodu, kterou jsem opravdu
nerozluštil. Když jsem začal dělat agronoma a byly mé první sena, hrozně jsem
se těšil jak posekáme Tichovu louku, kde byly nádherná tráva. jenže jak jsme to
posekalo, 14 dní pršelo jako z konve a seno jsme mohli vyhodit. Příště
snad budeme mít štěstí. ale místní mi říkali – ať tu louku posekám kdykoli,
prostě pršet začne zase. A opravdu a tak jsme to tam sklízeli výhradně přímo na
krmení. Jednou jsem se starého pana Tichého ptal, jak to, že on tam měl vždycky
výborné seno. Jenom se ušklíbl a pokrčil rameny a tak jsem se nic nedozvěděl.
Traktory
Hospodářství, na kterém jsem dělal, bylo celkem docela malé
a tak nejjednodušší bylo, když náhodou někdo onemocněl sednout za volant traktoru
taky a pracovat s ostatními. Přiznám se, že ty prvorepublikové traktory,
které se používaly možná tady na Moravě více než v podhorských podmínkách,
kde jsem pracoval já, tak celkem důvěrně neznám. Znám jenom: Zetor 25A, Zetor
25K, Zetor Super 50 a pak už jenom z těch starších Škodovku 30 a možná, že
jsem viděl i některé jiné u někoho doma. A hlavně přicházely nové, jako ze
škatulky, Zetory řady 3011 a později i 4011 a jako super novinka, později i
s předním náhonem. A tak ty mašiny, co jsou k vidění tady jsem znal
hlavně podle slavného jména. Taky ochranné klece proti těžkým úrazům při
převrácení traktoru se za mého působení začaly teprve dodávat. Na těch
kopečcích, kde jsem dělal, se traktory mohly převrátit daleko snadněji než
tady.
A vzpomínám si, že se to u nás přihodilo taky, ale se
šťastným koncem, i když úplně nezraněný traktorista zůstal pod Zetorem
pětadvacítkou. Když jsme ho opatrně vyndávali, ještě nám dosti sprostě nadával.
„Splašená traverza“ a „Déťák“...
No nesmím zapomenout na RS – 09, tomu jsme říkali splašená
traverza, ale obstarával na hospodářství všechny kultivační práce tam, kde už
koníčky neměli.
Měli jsme na hospodářství taky „Deťáka“, tedy DT – 54 a to
se musím pochlubit, že ten stroj jsem dovedl natočit jen já sám (manipulovat
s benzinovým servomotorkem chtělo docela dost šikovnosti), a tím jsem
velice stoupl v ceně u mých traktoristů, ale ten stroj byl většinou
používán jen jako poslední vyprošťovací možnost, když už všechno ostatní
selhalo. (Jednu drobnou poznámku: Když ty pásáky zabraly tak se v nádrži
dělal skoro vír.)
Pásák na stromě
Jeden čas jsme měli na druhém stroji takového dost
samorostlého človíčka. On totiž se dal zlákat na noční směnu a měl střídat
přímo na poli svého kolegu. Velmi se na tu noc posiloval a tak jsme ráno
viděli, jak s zaoraným pluhem vybočil z brázdy, jeho paterák se
celkem bez problémů dopracoval až na kraj pole a pak ještě dost slušný kus do
lesa. Tam jsme potom našli toho déťáka jedním pásem vyšplhaného na silný strom,
no a to už motor neutáhl a chcípl. Náš milý traktorista tam spokojeně vyspával
opičku a zbudili jsme ho pak až my a vůbec nevěděl kde je. Co mám povídat,
dostat odtud z lesa pluh i traktor byla pěkná fuška. Ještě že ta tenkrát
vlastně nic nestalo. Milého traktoristu jsme už k řízení čehokoli
nepustili.
Stalinec
No a my už se rozhlédneme jen po dvoře, kde stojí další
stroje, třeba mlátičky nebo i Stalinec s čelní radlicí. Tenhle je nějaký
modernější, protože ovládá radlici hydraulicky. Kdysi na statku jsme měli
tohoto tehdy nejsilnějšího pásového traktoru a ten na měl lanové převody a
vzadu ještě za nádrží navijáky. Nebo to byl DT – 54 s radlicí? Už nevím.
Vyškov – muzeum letecké techniky
Protože dneska je to exkurze na druhou, budu se snažit být
v další části stručnější.
Po delším putování jsme se dostali až do expozice letecké
vojenské techniky, no a tady jsem opravdu jen čumil, co je překvapený každým
exponátem.
Nejdřív vykopávky sestřelených letadel
Provozuje to tady „Nadace letecké historické společnosti –
Vyškov“. Byli jsme upozorněni, že každý vystavený kus má svůj dostatečný popis
přímo na doprovodném letáčku. Takže nějaké souhrnné povídání se tu nedostane.
První část naší prohlídky se týkala různých zbytků letadel přímo vykopaných
někde poblíž. Třeba taky zbytky Focke Wulfa a dalších letedel
MIGy
No a pak tu stojí celá řada letadel, která se v naší
armádě pod patronací SSSR používala. Jak jsem pochopil stojí tady především
MIGy a to od nejstarší Mig – 15 pak 19 a pak 21 (doufám, že to říkám správně –
na vojně jsem byl spojař a pěstoval jsem morze a tak jsem se k tomu moc
nedostal).
Plyšoví piloty
Taky je tu celá řady vrtulníků a asi je tu ještě mnoho
utajovaných detailů, protože okna z kabin strojů jsou zacloněna alobalem a
jen na některých místech je za okýnkem třeba plyšový pilot. To se líbilo
Zojince – jasně. Je to pro mně teprve záhada, protože tomu nerozumím už vůbec.
Je mi trochu divné, že se to vůbec dostane do vzduchu – tedy dostalo. Docela
bych uvítal odborný výklad pro najivního diváka, samozřejmě v mezích
platného utajení.
No a tady na snímku se Zojinka chová jako správný účastník
exkurze, kdežto já se dotýkám zcela vědomě exponátu (ale jenom opravdu jemně)
Náklaďáky a kanóny
Dále tu jsou obrovské náklaďáky, které vozily rakety a
možná, že je taky vypouštěly. Taky přivážely PHM a podle mohutnosti toho nebylo
potřeba zrovna málo. Taky tu stály protiletecké kanóny a já kdysi na vojně
protiletecké označení nosil, tak jsem si ty děla alespoň prohlédl.
SU-25 - „hrábě“
Kousek dál je stroj nazývaný „hrábě“ pro nosníky na rakety,
které míval pod sebou. Ten zase za své vojenské služby znával Honza. Utíká to
utíká.
No a na konci celého areálu jsou různé kanóny a to jsou
záležitosti, které by možná chtěly i trochu vysvětlit. Anebo víte co? Kdy
ž
tyhle vojenské záležitosti nebudeme vědět, tak se tak moc nestane. Stejně se už
bojuje úplně jinak a tyhle památky ať jsou jenom na prohlížení jen tak pro
zajímavost. Raději válčit už nebudeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat