43. Helfštýn

Hefaiston

Těžko se tomu dá dneska věřit, ale v době kdy jsem chodil na Jedenáctiletku, jsem si velmi přál se učit na kováře. Několikrát v životě jsem pak přišel k tomu, že jsem mohl být nějakou chvilku u výhně a u kovadliny a vždycky jsem měl pocit, že jsem v životě něco dokonale prošvihl. Když jsem pracoval jako zootechnik, viděl jsem, že můj vztah ke zvířatům se mění jaksi pouze v nepříjemnou administrativní službu. Co bychom si vykládali, šel jsem pracovat do zemědělství, hlavně protože jsem měl nejvíc rád koně – a? Už jsem se k nim nikdy nedostal. A v dobách, kdy jsem chodil na jízdárnu, jsem měl co dělat právě s podkováváním a tedy i s kovárnou a tou báječnou atmosférou tam. No jo, co se dá dělat, už se stalo. To říkám hlavně proto, že podívat se jednou do téhle branže je pro mě vlastně svátek.

Bezměrov

Stavili jsme se na obědě v Bezměrově a povedlo se. Líbilo se tam i Zojince i její mamince.

Frčíme k Helfštýnu a vítá nás louka plná aut – tak lidstva tady bude asi dost. Hlavně abychom věděli, kde jsme to auto nechali. No a o kus dál už jsou krámky se vším možným, když už je tu tolik lidí – že jo? Ale už je tu taky sada nádherných nožů (jsme tu dobře).

Trocha historie a pověstí

No a jsme na Helfštýně. Ona celá jeho historie je historie pevnosti, kterou ani husité nedobili a i samotný vznik hradu je tak trochu záhada, protože první majitel a vůbec jeho první budovatel byl Friduš z Linavy – tak trochu rozporuplná postava, protože místo hradu bylo vlastně na cizím pozemku a pan Friduš byl možná loupeživý rytíř. Král Václav II roku 1287 hrad dobil a loupežníky nechal popravit. Ale přímo o tom Fridušovi a o jeho konci už žádné zmínky není. Ale i toto svědectví zůstává dodnes docela pochybné. Pak se porůznu střídali majitelé a za Třicetileté války byl Helfštýn dvakrát obléhán, ale neúspěšně. Musím podotknout, že k Helfštýnu se vážou i pověsti jako třeba o černém kocourovi nebo o Zelené paní. Ale to by bylo ještě dlouhé povídání.

Železné umění

Raději hurá do hradu a bez vojenské pomoci. No a vidíme první kovové sochy. Ta jedna se mi moc nelíbila, je to takový jako pes a je udělaný z kovadliny. Ale je spousta dalších artefaktů: Třeba andělé nebo mouchy oštipující koláč – ty jsou velice naturalistické, skoro by se člověk těch potvor až bál. Taky tu je baskytarista – moc zajímavé, protože asi představuje někoho konkrétně (na cedulce je napsáno, že to je baskytarista skupiny Zetor – Česnek, asi se tak opravdu jmenoval.) Zase další anděl tentokrát se jmenuje Fanuel. Je tu pták – nejspíš sova, ale pěkná s rozepjatými křídly. Je tu něco jako pomník, uprostřed kovaného jakoby závoje je kulatá mosazná deska a na ní je napsáno Marcela Hermína Keckerová (15.5.1950 – 3.1. 2017) – nemám potuchy, kdo by to mohl být, ale vypadá to moc hezky. Tady zase medvěd zápasí s drátem nebo provazem – docela se povedl. Pak je tu ruka, která neslušně ukazuje prostředník a jmenuje se to ilegální závod. Na fotce to skoro vypadá, že od toho znechuceně odcházím pryč. Tak tohle se mi líbilo asi nejvíc. Jde o „Hříbě Belgického teplokrevníka“ – to hříbátko musel dělat opravdu machr.

Nůž

Pro mě osobně bych sem zařadil famfáru. Pořídil jsem si nůž a moc pěkný, má i fantastickou koženou pochvu z hadí kůže. Určitě se na tu kudlu budu chodit dívat, jen tak pro radost, až ji budu mít doma v zásuvce. A ukazovat ji budu jen vybraným přátelům. Prý se klidně dá používat i pro kuchyňské práce. To určitě vyzkouším.

Kovářka

Potom jsme okukovali kováře, kteří přímo tady bušili do kovadlin a dokonce tu s nimi pracovala i nějaká dívenka – kovářka. Vlastní hradní nádvoří je zavřené, protože se hrad opravuje a dosti z gruntu. Nevadí, umístili tu kovářské dílny docela šikovně, můžeme jim koukat pod ruku a hlavně pozorovat, jak se z neforemného kusu kovu rodí zase něco pěkného.

Když jsme šli k tomu zavřenému nádvoří, šli jsme přes hradní příkop a tam dole bylo vidět to zelené jezírko, jak o tom praví pověst. (O té Zelené hradní paní co tu chodívá jako strašidlo – my jsme tu ale ve dne a tak tu ten noční zážitek, smůla, nezažijeme. ale prý je hodná a dokonce prý, když se někdo dotkne zelené stopy, které občas nechává, tak mu prý splní přání.)

Podívejme se, nejenom nože a dýky a mačety, ale i sekerky nejrůznějších velikostí a typů. A jak mají vypracované rukojeti, dokonce přímo do rukojeti je zapracovaná taky taková maličká sekyrka.

Kdybychom sem zajeli někdy mimo tuhle kovářskou slávu, mohli bychom vylézt na takovou dřevěnou věž a porozhlédnout se po krajině, ale dneska je tu fronta a to se nám nechce. Je tu také hradní příkop a je to moc malebné.

Pohyblivé sochy

Byla tu taková zajímavá socha koníka, který mohl pohybovat trochu hlavou a spojenou pákou i s ocáskem. No, já jsem to taky zkusil. Pak jsem po očku viděl jak se jeden starší pán rozhlédl, jestli se nikdo nekouká a taky si zakýval s tou koňskou hlavičkou. A vedle stojí druhohorní ještěr, trochu jsme si povídali, jak se mu tady líbí a tak. To by nikdo neřekl, představte si socha – udělaná ze samých hřebíků (a rezatých). A pak takové masivní dveře, moc by se nám hodily. A taky houpačka pro děti – taky krásně kovaná. Ten svícen, jednoduchý a velice efektní. A pokladnička vyleštěná a nazdobená. Duch větru – trochu diskutujeme o tom, že to dneska ani moc nefouká.

Inu, pro dnešek toho mám docela dost, tak už jen koukneme na paní, která neuvěřitelně hraje na kovový kotel spolu se svým kolegou kytaristou.

 

Drsní lidé

Tady mezi těmi kováři jsou trochu jiní lidé, než co chodí na různé jiné zeměpisné atrakce. Hodně jsou oblečeni do černých oděvů a tváří se docela drsně. No a mě je líto, že mezi ně už jako obyčejný turista nepatřím. Ale co, hurá jedeme ještě na návštěvu ke známým. Tak si trochu odpočineme od těch ocelových zážitků.

42. Šternberk – výprava na hrad

Hodí se to, je to v týdnu a ještě je tím směrem potřeba taky něco vyřídit. Osazení výpravy je tentokrát docela mohutné: Honza s Martinou, Zoe, Jakub a já. Šternberk, a taky Šternberkové jako šlechtický, rod jsou velice známé pojmy, a tak nás to všechny velice zajímá. Přiznávám se že Šternberky jsem vzal na vědomí hlavně, když jsem sledoval „Černé barony“. Kde byli představeni hercem Vydrou a to velice na úrovni, a tak jsem byl zvědavý, odkud tenhle šlechtic vlastně byl. A líbilo se mi tam, dojem jsem si určitě nezkazil.

Kostky na nádvoří

Museli jsme počkat necelou hodinku na naší prohlídku, a tak jsme seděli na nádvoří na lavičce. Pro nudící se děti tam připravili takové kostky na koberci, no a u Zojinky to mělo velikánský úspěch – vydržela si tam stavět vysoké věžičky a měli jsme tu skoro model vlastního hradu. A za tu chvíli se tam bavily i jiné děti. Jen jeden takový protivný chlapeček to začal rozkopávat a – lup, dostal od své maminky nekompromisně výchovný pohlavek a tvářil se tak, že asi přesně věděl proč to schytal.

 

Věž se 4 metrovou zdí

Z toho nádvoří vedou schody až k kulaté kamenné věži, na které byly celkem nelogicky mohutné konzole, ale nevedly nikam. (Totiž ty původní dveře jsou už zazděné a pro obývání se tahle pevnostní věž nehodí.) Teprve při prohlídce jsme se dozvěděli, že tam byl vchod do věže a vedlo k němu dřevěné schodiště a tam byl dříve také vchod do posledního obranného prostoru hradu. Při kritickém napadení pak obránci to schodiště zapálili a tím by se asi zachránili. Tahle věž byla původně dvakrát tak vysoká a ještě dnes je vidět v oknech pod střechou, že tam je zeď věže silná asi tak 4 metry. Já jsem se vypravil podívat až pod věž, ono se to tam zrovna opravuje, takže asi to pro návštěvníky normálně přístupné asi není.

Hurá na prohlídku

Jsou tu různé prohlídkové okruhy a ten co jsme si vybrali trval skoro hodinu a uvážili jsme, že to bylo tak akorát. Zahájili jsme prohlídku s povídáním naší průvodkyně v kapli a pokračovali v rytířské síni. Byla tam různá brnění, asi určená pro souboje. Jenže dneska by nám byla docela malá, oni totiž žádní obři nebyli. Taky tu stála okovaná pokladnice, no prázdná váží něco přes metrák, asi by se dost těžko nepozorovatelně kradla. Je tu ve vitráži vymalován tkalcovský stav (ale která součást toho přístroje se jmenuje brdo, jsme nezjistili). Taky ty nástěnné hodiny jsou parádní.

Atentát přes záchod?

Samostatnou kapitolou je opět „výsernice“ nebo „prevét“, no prostě záchod. Ono by se tou záchodovou šachtou mohl do hradu dostat diverzant a mohl by spáchat třeba atentát, takže tam bylo pevné přepažení, aby toho použivatele nikdo nerušil při jeho výkonu. Poslední obyvatelé ale už měli porcelánový hajzlík, skoro takový jako používáme dnes (oni ho měli ozdobnější).

Výtahy na hradě

Na jednom záběru máme dokonce i tanečníka, jenže k tomu mu žádná muzika nehrála. Taky jsme prohlíželi vysoko ustlanou středověkou postel a Zojinka se zeptala slečny průvodkyně, jestli si tam může zaskákat. (Raději až doma). Poslední obyvatelé byli velmi moderní, protože tu je i výtah a to osobní i kuchyňský. A v kuchyni by se mi velice líbilo. Je to tady nádherně prostorné a vybavené různými sporáky a troubami. Moc se nám líbily obrazy, od různých italských i jiných mistrů a jeden se nám líbil velice – autor „J. van Huysum“.

Na kafíčko a domů

No a pak už procházka po městě (najít si kavárnu na kafíčko) a pak pokoukat na krásný morový sloup a na velice majestátní průčelí chrámu, nebo kláštera? No a plni dojmů ujíždíme zase domů

41. Slavkov pod Hostýnem

„Jmenuji se Abigail,

 

ale říkejte mi Abi. Jsem ušlechtilá psí šlechtična a mimo jiné, ani různé peské zábavy mezi páníčkem a námi pejsky mi nejsou cizí. A mezi tím, co si budete užívat návštěvy u mé člověčí rodiny, můžete mě jemně drbat za ušima a něžně hladit.“

Oneš Trdlo a další...

Tak Abinko, pěkně poslouchej, co si lidé vypravují, určitě tomu docela dobře rozumíš. Jsme na návštěvě u Hanáků ve Slavkově. (Pozor, neplést si ze Slavkovem, co tam řádil Napoléon Bonaparte.) Tenhle Slavkov má od roku 1924 přídomek „ Pod Hostýnem“, a to dokonce ministerským výnosem. No a nedá se opomenout z historie, že mezi prvními vlastníky této obce byl Oneš Trdlo se svou matkou Bětou. Oni se tady ti vlastníci docela střídali, ale ještě se mi líbil pan Burian Žabka z Limberka. Pan Václav Bítovský z Bítova byl přední Moravský šlechtic, ale nabádal ku stavovskému povstání proti Habsburkům a byl při procesu proti účastníkům povstání odsouzen „ke ztrátě hrdla, cti a statků“, takže žil v exilu a tak se toto území postupně dostalo do rukou hrabat z Monte Abbate a svobodných pánů Laudonů. Musím říct, že náš hostitel Jirka Hanák je ale rodem Valach a je na to taky patřičně hrdý.

U Hanákových

My jsme hlavně přijeli navštívit Hanákovi, jak jsem se už zmínil. Mají na zahradě vybudovaný velmi příjemný altán, kde se dobře sedí a popíjí kafíčko a ba i slivovička (to ale jenom my co neřídíme). Mají tu velikou zahradu s trampolínou, a tak naše malá má dosti prostoru pro skotačení. 

Přes pole, rybníky a louky vzhůru na Chlum

My pánové jsme uvážili, že bychom měli něco udělat taky pro své zdraví a vyrazili jsme na procházku do okolí a k rybníčkům a pak jsme se statečně vydali i po prašné cestě pořád do kopce, s cílem dojít až na vršek Chlum. Kdysi tu stával hrad, který byl  pravděpodobně zrušen za husitských válek, takže se dochovaly dodnes jen valy a hradní příkop. Když jsme ale našli na cestě šikovnou lavičku, uvážili jsme, že toho pajdání o holích už máme dost. Odpočinuli jsme si a pohodlně sešli nazpět do vesnice.

Na náves a domů

Nakoukli jsme k památníku padlých a na místním náměstíčku jsme se rozhlédli po místní škole i hostinci. Ten hostinec se jmenuje „Na Šachtě“ a to asi souvisí s tím, že se tady těžil nejen vápenec, ale i železná ruda a dokonce i zlato a stříbro.

Nám už se naklonil čas, a tak se s příjemnými kamarády rozloučíme a ujíždíme směr Kroměříž. Tedy viděli jsme v průběhu procházky celou řadu nádherných výhledů a musím říct, že se mi postupně začíná zdejší okolí skládat dohromady a jsem rád, že už sem patřím taky.