40. Honětice

Koupaliště a...kráva a čuníci

 

„Hele, támhle se opaluje chlap a vedle je nějaká kráva.“

„Fuj, jak můžeš tak ohavně mluvit o nějaké cizí ženě?“

Tak to bych si nikdy nedovolil. Ta kravička je Míša nebo Růženka a opravdu se pase za plotem tady na koupališti. Jsme totiž ve Dvoře v Honěticích. (aA když jsme potom odjížděli, šli jsme kolem výběhu, kde chrochtali čuníci.)

V roce 2012 tady vzniklo krásné koupaliště. A této parné letní neděle jsme se sem vydali. Nejen koupaliště, je tu i velice příhodné občerstvení s kompletním zázemím pro návštěvníky, ba i přebalovací stůl pro mimina (to naštěstí nepotřebujeme.) Taky kemp se stany na ubytování a s půjčovnou sportovních potřeb. I na koníčku se můžeš svést, nebo si pohopsat na trampolíně. Pro úplnost je třeba dodat, že vodní nádrž má silnou folii v přírodní barvě s upraveným vstupem do vody, že to tu vypadá úplně přirozeně přírodně. Pro další úplnost ještě doplňujeme, že celý tento areál vznikl rekonstrukcí zemědělského dvora a ten je součástí nedalekého zámku ve Zdislavicích.

Když se sem přijíždí, cesta vede pod úrovní hladiny koupaliště a je to docela efektní, že než se dostanete na louku určenou k parkování aut, tak si to tady můžete vlastně celé prohlédnout. Já jsem byl posazen k Jakubovi do jeho auta a tak jsme tvořili docela početnou ekipu. V průběhu roku se tu přádá celá řada akcí a tak to tady funguje nejen o horkých letních dnech.

Ve stínu v bufetu

 

Pro mně je tu bufet s krytou jídelnou, kde jsem u pivečka mohl sledovat slečny v plavkách a užívat si to pěkně ve stínu. Přesunuli jsme se sem s celou parádou, tedy i s návštěvou – Ilínkou s jejím kloučkem a s kompletní Honzovou rodinou. Dokonce jsme něco popojedli, jak se na návštěvu koupaliště sluší.

Umím vůbec ještě plavat?

 

A co se mi líbilo nejvíc? – Byla neděle a bylo tu tak akorát lidí, člověk by čekal, že tu bude přecpáno, ale jako by to někdo direktivně a optimálně určil. Jsou tu i stromy, a tak se dá kromě slunění a opalování, jak se na koupaliště sluší, sedět v příjemném stínu a koukat se po dětech, jestli si to tu taky užívají. No a užili jsme si to i my dospělí, kterým se už převlékat do plavek moc nechce. Vlastně ani nevím, jestli nějaké plavky vůbec mám. A umím vůbec ještě plavat? Abych ještě neudělal v bazénu nějakou ostudu.

39. Holý Kopec a Přestavcký les

Holý kopec a retranslační věž

Dneska to byla jen taková průzkumná procházka. Ta televizní věž dominuje panoramatu krajiny a zdá se, že svým moderním tvarem ani pohled neruší – naopak docela zdůrazňuje atmosféru. Nemáme moc času a tak jsme vyjeli obcí Stará Ves až nahoru na Holý Kopec. Před dnešní vesnicí tady kdysi stávala osada, která byla zničena, a tak, když se tady znovu usadili obyvatelé, pojmenovali to tou Stará Ves.

Odkud se to díváme na Hostýn?

 

Nad vesnicí na Holém kopci je ohrazená parcela na které stojí ta televizní věž. Dnes se už pro přenos televizního signálu nepoužívá, ale přístupná turistům není. Docela rád bych se tam podíval, prý je věži obytná místnost se vším vybavením, se schody i s výtahem a taky tam jsou ochozy, ze kterých je krásný výhled po okolí – ke Svatému Hostýnu, na hrad Helfštýn i ke Kroměříži a do rovin Hané. Že by tam měli něco tak ukrutně tajného, nebo něco co by se dalo snadno poškodit nebo zničit? Takhle se na těch deset poschodí můžeme jen dívat od zavřené brány. Ale i dole je docela pěkný rozhled – jsou vidět borovice a kousek na obzoru i Svatý Hostýn. Tenhle pohled bychom měli ukázat kamarádům – schválně odkud se to na Hostýn díváme?

Stará Ves: porovnali jsme výhled na dvě věže – jednu od kostela neogotickou a tu druhou moderní

Přestavlky

Objedeme to tady ještě druhou vesnicí, která se jmenuje Přestavlky. (Obcí tohoto jména je prý v ČR asi 12.) Docela divné jméno – kdo ví, jak vlastně vzniklo. Tady v Přestavlkách je i zámek, který čeká na opravy, a mohlo by to být docela zajímavé místo. My jsme se od obce vydali až k lesu a cestou jsme porovnali výhled na dvě věže – jednu od kostela neogotickou a tu druhou moderní.

Přestavlcký les: „Krásný den – přejem všem!“

 

Putovali jsme až do Přestavlckého lesa – kdo by řekl, že les leží v jihozápadní části Kelčské pahorkatiny, která je součástí Podbeskytské pahorkatiny a taky, že tu jsou zachovalé porosty karpatských a polonských dubohabřin. Kdybych tohle určení viděl dřív možná, že bych si představoval pod tím honosným názvem, že vstoupíme do něčeho velice monumentálního.

Ale lesík to je velmi příjemný a došli jsme až k lesní školce s boudou a lavičkami na posezení pracovníkům při svačině. Mají tu sympatický nápis: „Krásný den – přejem všem.“ Díky, my taky přejeme, ale asi se sem na procházku někdy vrátíme, abychom si ten krásný den užili, až na to budeme mít někdy víc času. Teď musíme na nádraží do Přerova, protože se vrátí naše cestovatelky až z Kréty. Tak vítejte doma!

38. Strážnice a Baťův kanál

Hodinová plavba

Dnes máme naplánovanou nejen dalekou cestu, ale i plavbu. Honza objevil takovouto možnost: Projeli bychom se lodí asi tak hodinu, snad si to aspoň trochu užijeme. Tentokrát jsme posíleni ještě o Jakuba. Tak jsme zvědaví, jak to bude probíhat.

Nejprve jsme ve Strážnici našli přístav a podle fotky i náš koráb jménem Ámos. Ještě, že Honza zaplatil za plavbu už den napřed, zájem stát se dobyvatelem vodních dálek byl veliký.

Nejprve přišla taková nenápadná paní, ale za moment se vynořila z lodě v lodnické uniformě, určitě je nějaký druh lodního důstojníka. Usadila nás na místa a pak nám přednášela o plavení na tomto našem křižníku každý detail. Pomalu jsme se rozjeli a určitě jsme se všichni cítili nejmíň jako zaoceánští cestovatelé. Po chvíli dovolila dětem za rodičovského dozoru se dívat z prostoru přídě naší lodě a hlásit každé plavidlo, které potkáme.

  

Nejen kvůli bobrům jen 5km/h

Plavidla se tu pohybují rychlostí asi 5 km za hodinu (nebo alespoň by měla) a to má svůj význam – lodě svou plavbou dělají vlny a kanál místy nemá zpevněné břehy a tak jsou břehy poškozovány. Docela dobře je to vidět v místech, kde se usadili bobři. Oni totiž mají vystavěn vstup do svého království pod vodou a teprve potom budují vlastní království, a tím že vlny břehy smývají, jim bylo na některých místech vidět do kuchyně.

Původně tudy vozil Baťa uhlí do Otrokovic

Naši šikovní námořníci se pořídili otočit na určitých docela málo rozšířených místech, a tak jsme se zase pohybovali opačně, až jsme se opravdu po hodině dostali do přístavu. V dobách, kdy tu lodě převážely uhlí a různé stavební materiály, je táhli koně a později pak traktory, a tak je ta cestička po břehu místy zatočena pod mostek. A samozřejmě tu v té době nerostly žádné stromy ani keře. Dnes už ale ničemu nepřekáží.

 

Strážnický zámek a park

My jsme se vydali kousek po té pobřežní magistrále a chtěli jsme se podívat ke Strážnickému zámku. Je krásně opravený a vyfešákovaný. Historická expozice tam vlastně není a funguje jako výstavní síň. Prošli jsme to v zámeckém parku až k hradbě, nebo valu, nebo co to vlastně je s tou malebnou bránou. Stavitele parku podezírám z toho, že to je jenom ozdobná stavba, která žádný historický původ nemá. Potkali jsme tam bustu pana Vítězslava Volavého, ale promiňte mi mojí nevědomost, opravdu nevím čím se tento pán proslavil.

Taky jsme potkali obrovský strom, který se jmenuje Katalpa trubačovitá, ještě jsem se touto dřevinou asi nikdy nepotkal. Ale je nádherná. Za tou bránou  je vidět alej platanů a jsou nádherné taky, i když se jim loupe kůra, ale to je na platanech moc efektní.

Synagoga

Takovou tou hlavní parkovou cestou se dostaneme až do města. Mají tu krásně opravenou synagogu a židovský hřbitov. Schválně jsme se dívali na ty nejmodernější náhrobky – pohřbívalo se tady naposled před válkou a po ní už tady židovská komunita není. Ale mají to tu pěkně udržované, stojí za to se na chvíli posadit a podumat si.

Na náměstí jsou sochy T. G. Masaryka a J. A. Komenského, ale ta socha Komenského se nám moc nelíbila.

I Slovensko je okolí Kroměříže

Něco sníme a jdeme k autu. Abychom dodali dnešní výpravě dokonce mezinárodní status – pojedeme ještě na Slovensko – jen tak nakouknout. Jedeme přes Skalicu do Holíče. Mají tu obrovský zámek, a tak se část výpravy jde podívat blíže (mně se moc nechce vylézat z auta, a tak obětavě zůstávám se spící Zojinkou.)

No a pak už jenom malou zastávku na nakoupení trochy vína, abychom mohli na naše cestování povzpomínat intenzivněji. „Na zdraví“  (Od Žerotínů as. Strážnice) a chutná a hlavně se musí vypít brzy, a tak se zavazujeme, že se do toho pustíme s plnou vervou

37. Hoštice a Vyškov - muzea

Hoštice – Heroltice - muzeum zemědělských strojů

Ach, dávno, dávno. Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale jako zemědělský technik jsem začal pracovat v roce 1962. Opravdu jsem si dělal iluze, jak v tom praktickém životě na vesnici budu fungovat jako důležité kolečko toho soustrojí.

Pár vzpomínek na socialistické zemědělství

Chyba lávky... Jednak to, co jsme se učili ve škole, bylo ve skutečnosti dost jinak, a pak momentální situace na hospodářství státního statku byla dost zoufalá. Pokud jsem něco uplatnil ze svých znalostí, bylo to kupodivu vlastně to, co jsme si sami ověřili mezi „koňma“, když jsme chodili na jízdárnu. A pak jsme se potkali s lidmi, kteří na vesnici žili a ten život důkladně znali. V tom roce, kdy jsem začal v zemědělství pracovat, to bylo dost drsné hlavně pro lidi, kteří jinou možnost než pracovat v socialistických provozech neměli a moji vrstevníci museli v bídném zemědělství pracovat, ať chtěli nebo ne. Normálně myslící člověk brzy poznal, že aplikace kolchozního hospodářství ze Sovětského svazu na naše podmínky je slušně řečeno pitomost.

Se sovětskou dojičkou

Vzpomínám si na setkání se slavnou sovětskou dojičkou (myslím, že se jmenovala Garažijová). To tehdy svolali naše dojičky a my jsme jen čekali, že z toho bude malér. Ale nebyl a předávaly se zkušenosti snad dvě hodiny. Když jsme se opatrně ptali, co těm našim tetkám tak dlouho předávala, tak se usmály a vypravovaly nám o tom, kolik má dětí a jak je to u nich v rodině. A sama ta Ruska prý byla hrozně ráda, že se jí na práci nikdo z těch jejich českých kolegyň neptal. I tak jsme měli my zootechnici tehdy přednášku o dojnicích v SSSR a vzpomínám si jak se překladatel potil, aby opatrně přeložil letité zkušenosti našich odborníků, kterým se vykládalo o různých faktech (třeba o inseminaci) – ty problémy byly u nás vyřešeny už před válkou. A tak se potom ten překladatel omluvil, že mají další akce a rychle zdrhli. No naši tehdejší státní představitelé klidně bourali vesnické vztahy, i když muselo i jim přece být jasné. že tudy cesta nevede.

Zapřažení koníčci

Omlouvám se za ten úvod, i když s vlastním tématem naší dnešní exkurze vlastně nemá nic společného. Ale přece jenom něco ano. Když jdu okolo těch zemědělských strojů, které se používaly v těch dávných dobách, především vidím zapřažené koníčky, které jsem tehdy i samozřejmě i teď měl velice rád, mám pocit souhry hospodáře a toho zvířete, kteří tvořili najednou jeden organizmus. Ten pocit jsem zakusil a něco tak ohromného bych přál každému.

Dřina a mnoho odborností

Především práce na vesnici byla obrovská dřina a oproti práci v továrně musel zemědělec – sedlák být odborník na chov hospodářských zvířat, pak musel vědět, co na jeho pozemku poroste nejlépe a pokud chtěl dělat nějakou speciální plodinu musel o tom vědět pokud možno všecko. Potom musel ty svoje výrobky taky prodat a tak musel být taky obchodník. Dokonce jsem se doslechl, že pro družstva byly docela vhodné podmínky, protože na vesnici už dřív existovaly funkční družstva jako třeba družstva na používání větších mechanizací a dalších společných zařízení. (Dokonce jsem viděl i společnou prádelnu). Žilo se docela společně a šikovní hospodáři celkem samozřejmě bohatli a z těch se pak stali kulaci - nepřátelé lidu. Potom za JZD, když měl vesničan nějakou tu záhumenku, byla to druhá směna po práci na družstevním. Důležité je, že všechny ty vystavené stroje v době mých začátků fungovaly a já jsem viděl jak se s nimi zachází.

Nástroje a stabilní motory

Procházeli jsme sbírkami a pravda, byly mezi tím i nástroje, které se používaly o mnoho dříve, ale přesto jsme se dozvídali od těch starších, na co a jak se to používalo. Třeba přístroj na výrobu povřísel jsem viděl úplně poprvé. Jsou tu i zařízení, která fungovala pro chod selské domácnosti, jako třeba ta houpací pračka. (taky by se na tomhle zařízení daly prát velice festovné látky, nevím co by dneska obstálo.)

Je tu celá řada stabilních motorů k pohánění v průběhu roku jednotlivých zařízení, které byly v příslušném ročním období zrovna potřeba. Hele, tahle firma „Lorenc“ pracovala přímo v Kroměříži.

Bledý čtverec na poli

Musím připomenout, že jsem z práce zootechnika utekl a po vojně jsem začal pracovat v rostlinné výrobě a to už se zemědělství velice zvedalo, ale pro mě hlavně se v průběhu roku

pořád měnily práce a velice mě bavilo – zase se zařizovat na další činnost. A taky jsem mohl tu a tam jezdit s traktorem a to mě bavilo nejvíc. Na scelených polích bylo jasně patrno, že se některý sedlák staral o své pole lépe než ti druzí a třeba jsem se ptal místních, proč je támhle na tom velkém lánu ten bledý čtverec. No a tu jsem se dozvěděl, že ten sedlák chodil prý víc do kostela a o pole se nestaral. A po všech těch peripetijích, kterými pracovníci v zemědělství museli projít při združstevňování, měli ti staří pořád k té své půdě dobrý vztah.

Začarovaná louka

Vzpomínám si na jednu příhodu, kterou jsem opravdu nerozluštil. Když jsem začal dělat agronoma a byly mé první sena, hrozně jsem se těšil jak posekáme Tichovu louku, kde byly nádherná tráva. jenže jak jsme to posekalo, 14 dní pršelo jako z konve a seno jsme mohli vyhodit. Příště snad budeme mít štěstí. ale místní mi říkali – ať tu louku posekám kdykoli, prostě pršet začne zase. A opravdu a tak jsme to tam sklízeli výhradně přímo na krmení. Jednou jsem se starého pana Tichého ptal, jak to, že on tam měl vždycky výborné seno. Jenom se ušklíbl a pokrčil rameny a tak jsem se nic nedozvěděl.

Traktory

Hospodářství, na kterém jsem dělal, bylo celkem docela malé a tak nejjednodušší bylo, když náhodou někdo onemocněl sednout za volant traktoru taky a pracovat s ostatními. Přiznám se, že ty prvorepublikové traktory, které se používaly možná tady na Moravě více než v podhorských podmínkách, kde jsem pracoval já, tak celkem důvěrně neznám. Znám jenom: Zetor 25A, Zetor 25K, Zetor Super 50 a pak už jenom z těch starších Škodovku 30 a možná, že jsem viděl i některé jiné u někoho doma. A hlavně přicházely nové, jako ze škatulky, Zetory řady 3011 a později i 4011 a jako super novinka, později i s předním náhonem. A tak ty mašiny, co jsou k vidění tady jsem znal hlavně podle slavného jména. Taky ochranné klece proti těžkým úrazům při převrácení traktoru se za mého působení začaly teprve dodávat. Na těch kopečcích, kde jsem dělal, se traktory mohly převrátit daleko snadněji než tady.

A vzpomínám si, že se to u nás přihodilo taky, ale se šťastným koncem, i když úplně nezraněný traktorista zůstal pod Zetorem pětadvacítkou. Když jsme ho opatrně vyndávali, ještě nám dosti sprostě nadával.

„Splašená traverza“ a „Déťák“...

No nesmím zapomenout na RS – 09, tomu jsme říkali splašená traverza, ale obstarával na hospodářství všechny kultivační práce tam, kde už koníčky neměli.

Měli jsme na hospodářství taky „Deťáka“, tedy DT – 54 a to se musím pochlubit, že ten stroj jsem dovedl natočit jen já sám (manipulovat s benzinovým servomotorkem chtělo docela dost šikovnosti), a tím jsem velice stoupl v ceně u mých traktoristů, ale ten stroj byl většinou používán jen jako poslední vyprošťovací možnost, když už všechno ostatní selhalo. (Jednu drobnou poznámku: Když ty pásáky zabraly tak se v nádrži dělal skoro vír.)

Pásák na stromě

Jeden čas jsme měli na druhém stroji takového dost samorostlého človíčka. On totiž se dal zlákat na noční směnu a měl střídat přímo na poli svého kolegu. Velmi se na tu noc posiloval a tak jsme ráno viděli, jak s zaoraným pluhem vybočil z brázdy, jeho paterák se celkem bez problémů dopracoval až na kraj pole a pak ještě dost slušný kus do lesa. Tam jsme potom našli toho déťáka jedním pásem vyšplhaného na silný strom, no a to už motor neutáhl a chcípl. Náš milý traktorista tam spokojeně vyspával opičku a zbudili jsme ho pak až my a vůbec nevěděl kde je. Co mám povídat, dostat odtud z lesa pluh i traktor byla pěkná fuška. Ještě že ta tenkrát vlastně nic nestalo. Milého traktoristu jsme už k řízení čehokoli nepustili.

Stalinec

No a my už se rozhlédneme jen po dvoře, kde stojí další stroje, třeba mlátičky nebo i Stalinec s čelní radlicí. Tenhle je nějaký modernější, protože ovládá radlici hydraulicky. Kdysi na statku jsme měli tohoto tehdy nejsilnějšího pásového traktoru a ten na měl lanové převody a vzadu ještě za nádrží navijáky. Nebo to byl DT – 54 s radlicí? Už nevím.

Vyškov – muzeum letecké techniky

Protože dneska je to exkurze na druhou, budu se snažit být v další části stručnější.

Po delším putování jsme se dostali až do expozice letecké vojenské techniky, no a tady jsem opravdu jen čumil, co je překvapený každým exponátem.

Nejdřív vykopávky sestřelených letadel

Provozuje to tady „Nadace letecké historické společnosti – Vyškov“. Byli jsme upozorněni, že každý vystavený kus má svůj dostatečný popis přímo na doprovodném letáčku. Takže nějaké souhrnné povídání se tu nedostane. První část naší prohlídky se týkala různých zbytků letadel přímo vykopaných někde poblíž. Třeba taky zbytky Focke Wulfa a dalších letedel

 

MIGy

No a pak tu stojí celá řada letadel, která se v naší armádě pod patronací SSSR používala. Jak jsem pochopil stojí tady především MIGy a to od nejstarší Mig – 15 pak 19 a pak 21 (doufám, že to říkám správně – na vojně jsem byl spojař a pěstoval jsem morze a tak jsem se k tomu moc nedostal).

 

Plyšoví piloty

Taky je tu celá řady vrtulníků a asi je tu ještě mnoho utajovaných detailů, protože okna z kabin strojů jsou zacloněna alobalem a jen na některých místech je za okýnkem třeba plyšový pilot. To se líbilo Zojince – jasně. Je to pro mně teprve záhada, protože tomu nerozumím už vůbec. Je mi trochu divné, že se to vůbec dostane do vzduchu – tedy dostalo. Docela bych uvítal odborný výklad pro najivního diváka, samozřejmě v mezích platného utajení.

No a tady na snímku se Zojinka chová jako správný účastník exkurze, kdežto já se dotýkám zcela vědomě exponátu (ale jenom opravdu jemně)

Náklaďáky a kanóny

Dále tu jsou obrovské náklaďáky, které vozily rakety a možná, že je taky vypouštěly. Taky přivážely PHM a podle mohutnosti toho nebylo potřeba zrovna málo. Taky tu stály protiletecké kanóny a já kdysi na vojně protiletecké označení nosil, tak jsem si ty děla alespoň prohlédl.

SU-25 - „hrábě“

Kousek dál je stroj nazývaný „hrábě“ pro nosníky na rakety, které míval pod sebou. Ten zase za své vojenské služby znával Honza. Utíká to utíká.

No a na konci celého areálu jsou různé kanóny a to jsou záležitosti, které by možná chtěly i trochu vysvětlit. Anebo víte co? Kdy

ž tyhle vojenské záležitosti nebudeme vědět, tak se tak moc nestane. Stejně se už bojuje úplně jinak a tyhle památky ať jsou jenom na prohlížení jen tak pro zajímavost. Raději válčit už nebudeme.