36. Plumlov (30.6.2018)

Zámek Plumlov

Tak před touto naší cestou jsem pojem „Plumlov“ určitě slyšel, ale kdybych měl umístit, kde to asi je, byl bych vedle. Domníval jsem se, že to je někde na jižní Moravě. Chyba lávky – ono je kousek za Prostějovem a právě, že se to skrývá hned vedle vojenského výcvikového prostoru Dědice, tak jsem se tam nikdy nedostal. Je to od nás 39 km, takže ani ne moc daleko.

Tahle plumlovská lokalita neměla v minulosti moc štěstí. Jednak je potřeba podotknout, že jistou dobu vedle sebe existoval i hrad Plumlov i zámek Plumlov a tohle spojení asi není moc obvyklé.

Dvě rány pro plumlovský hrad

Ta původní pevnost dostala zabrat dvakrát v historii a teda pořádně. Poprvé to bylo po vypuknutí stavovského povstání v roce 1619. Tehdy zaútočil velitel olomoucké stavovské posádky Puchheim a podařilo se mu hrad obsadit a hrad byl vzápětí vypleněn. Ta druhá zkouška proběhla 23. června 1643, kdy na protější kopec (co dnes stojí kostel) přitáhli Švédové pod vedením velitele Wrangela a začali hrad odstřelovat. Posádka i když měla dokonce 17 děl, se již druhého dne vzdala. Švédové pobořili hradby a vydrancovali hrad i přilehlou obec Plumlov. Po skončení třicetileté války byly na hradě udělány jen nejnutnější opravy. No a v roce 1803 byl hrad po vichřici rozbořen a rozebrán.

Pohled přes návrší, na kterém stával hrad. Vzadu kostel, od kterého Švédové hrad odstřelovali.

Dluhý, vysoký a úzký

 

Vlastní zámek byl postaven v letech 1680–1688. Má podivné tvary, to je způsobeno tím, že se předpokládalo, že bude postavena čtyřkřídlý komplex, ale zůstalo jen u té jedné budovy, která má na půdoryse 62 x15 m. Do nádvoří má budova řady ozdobných sloupů (raději nechoďte moc blízko – pozor padá omítka).

Moc se mi líbilo, že hlavice sloupů jsou v první řadě toskánské, v druhé jónské a ve třetí kompozitní (to si schválně poznamenávám proto abych mohl případně porovnat, jak který ten styl vypadá.) Ještě musím poznamenat, že vnitřní výška budovy byla 42 m a ta vnější (ta k rybníku) dokonce 70 m.

Nakonec jsme zajeli i na druhou stranu vodní plochy, kde je pohled na zámek velice impozantní. Je tu kemp „Žralok“ a hráz rybníka je na říčce, která se jmenuje Hloučela. (S takovým názvem jsem se ještě opravdu nesetkal. Hned jak přestanu tohle psát, tak to jméno zase hned zapomenu.

 

Kamna jen ve druhém patře

Uvnitř je v každém patře na jedné straně průběžná chodba a okolo pak z jedné strany příslušné místnosti. To první nadzemní podlaží bylo služební (a není tu žádné topení), ve druhém sídlili majitelé a v tom nejvyšším byli jejich úředníci. Tady už kamna jsou samozřejmě obsluhovaná zvenčí z chodeb. To teplo asi stejně nebylo nijak závratné, ale prý byl zámek používán jako letní sídlo a tak to moc nevadilo.

Nože, pistole, revolvery i hračky

Procházeli jsme jednotlivé pokoje a prohlíželi si dobový nábytek a zařízení. A taky sbírky nožů a zbraní – no na to se vydržím koukat do nekonečna.

 V jednom tom pokoji, asi to byla ložnice, byly i dobové hračky a Zojinka byla smutná z toho, že si nemůže tady taky pohrát.

Taky tu byl obraz „Černé paní“, Měla prý 22 dětí a z toho počtu prý jich přežilo 11. Vůbec není divu, že by tady ještě chodila strašit. Musím poznamenat, že jsou tu nádherně vymalované stropy (ta paní na tom jednom obraze je na naše poměry docela vazba). Nakonec jsme vyšli na takový jako balkon s nádherným rozhledem na vodní plochu a tu říčku (jo, Hloučela se jmenuje).

Když jsme čekali na prohlídku, Zojinka neúnavně běhala po podiu a skákala tatínkovi do náručí, až ji napodobil i jeden malý chlapeček (skočil úspěšně do náručí svého tatínka). Taky se naši byli podívat na ten kopeček před zámkem, co tu stával ten hrad. Že by tady bývala pevnost, už dneska není znát. Taky ke zvláštním druhům prohlídek patří prohlídková trasa podzemními místnostmi, kde je vězení, ale taky různé pohádkové bytosti a strašidla.

Ale my jsme už docela utahaní, a tak zamíříme k domovu. A trochu si v autě zdřímneme, že?

35. Budačina (18.6.2018)

Strašidelný výlet

Byl to takový podivný výlet, skoro strašidelný. Hned na začátku jsme najednou z ničeho nic ztratili turistickou značku, která nám slibovala, že nás na Budačinu dovede. Nejprve jsme museli kousek po silnici a pak už jsme se nespletli. Taky jsme našli stavbu pro turisty s ohništěm uprostřed, takže si tu mohli připravovat krmi a ještě si lebedit pod střechou.

Cesta vedla úvozem, kde voda vymlela docela mohutný příkop. Dokonce jednou se tam Zojinka trochu rozplácla a neobešlo se to bez pláče, ale myslím, že to bylo hlavně z leknutí. Jinak jsme to zvládli už pak bez problémů a taky – sami. První spoluturisty jsme potkali až skoro na konci zpáteční cesty.

Kde to jsme

Tedy abychom si vysvětlili, kam to vlastně jdeme:

- Přírodní památka Budačina představuje pískovcové skalní útvary a opuštěný lom na levém údolním svahu Kudlovického potoka. Nachází  se ve východní části Chřibů v nadmořské výšce 315 až 375 m, v závěru Kudlovské doliny v místní trati Budačina, asi 8 km severozápadně od obce Kudlovice. Katastrální území Halenkovice. Vyhlášeno v roce 1966.“

- Předmět ochrany: Skupina skalních útvarů z méně odolných pískovců s malou puklinovou jeskyní vzniklých v období pleistocénu erozí. Přírodní výtvor je chráněn z hlediska přírodopisného i historického. Celková výměra je 8,0559 ha.

Loupežníci Ondráš a Juráš

Než jsme nahlédli do moudrých záznamů o té lokalitě, tak se stalo, že jsme tu slavnou jeskyni, kde se skrývali loupežníci Ondráš a Juráš, jaksi minuli. Ale šťastně jsme celou trasu prošli a nikdo nás nepřepadl (a taky nejsme žádní obchodníci – tak co?). Musím ještě podotknout, že při plánování tohoto výletu jsme uvažovali o tom, že dnešní trasa bude asi tak jeden kilometr tam a jeden nazpět, převýšení na trase jsme moc vážně nebrali, ale ono bylo a ne zrovna nějaké zanedbatelné. No a ta zničená cesta k tomu – inu, dali jsme si zabrat. Taky jsme se dozvěděli, že plaketa panu Antonínu Rozsypalovi (1890–1941), která je umístěna ve vrcholových partyjích trasy, byla původně bronzová a někdo ji ukradl. Poslyšte páni loupežníci, nejste tam někde šikovně ukrytí dodnes? Dnešní pamětní mramorová deska už není nic, na čem by se dalo něco vytřískat. Tak můžeme povzpomínat na obdivovatele přírody a popřát mu, abychom o něm přemítali jako o člověku, který věnoval svůj život na oltář vlasti – Toníku, ber nás jako kamarády, i když jsme už o dost mladší.

Přiznám se osobně, že ten název Budačina je pro mě nějak ne a ne zapamatovatelný, tak se stejně vždycky musím podívat, kde jsme to vlastně byli.

34. Buchlov (12.6.2018)

„Ej, od Buchlova větr věje... “

Tuhle písničku jsme se učili ještě na základce, a tak konečně vím odkud to na nás fouká.

Historie hradu

Hrad Buchlov je velice mohutný, a proto musím uznat, že jsem asi mocnější samostatnou stavbu ještě neviděl. Abych byl přesný – ze stavebně historického hlediska patří hrad do přechodného období románsko gotického. Hlavně s odstupem času mi připadá, že kromě vnějších obranných zdí, je postaven trochu chaoticky. Je tu dokonce několik prohlídkových okruhů a tak vlastně to, co jsme prošli, je jen část a ten dojem asi bude skreslený. Jenomže tak, jak nám slečna průvodkyně o dějinách hradu vypravovala, tak si tahle pevnost opravdu zažila svoje. Značné poškození při dobývání uherským králem Matyášem I. Korvínem. Hrad byl původně vybudován jako součást obranného systému, kam patřila i nově vystavěná města Uherské Hradiště a Uherský Brod. Z roku 1300 máme doklad o Protivovi z Buchlova, který zde vykonával úřad kastelána. (Pod jeho pravomoc náležela i soudní výsada zvaná „lovecké právo“. Zde byly stíhány přestupky – pytláctví, krádeže, vraždy, žhářství a také čarodějnictví).

Za pánů z Cimburka (1493–1497) byl znovu vybudován ve stylu pozdně gotického slohu. Pak přešel od roku 1520 do vlastnictví pánů ze Žerotína a pak pánů Petřvaldských z Petřvaldu. No počátkem 18. století ztrácejí majitelé zájem o další úpravy pro obyvatelnost objektu a věnují se výstavbě honosného zámku v blízkém městečku Buchlovice.

Nestěhoval bych se jinam

To vnitřní zařízení, kudy jsme šli, se mi velice líbilo a za nic na světě bych se nestěhoval někam jinam (kdyby mi to tu patřilo). Pravda, v zimě tu asi klepali kosu, protože se takové prostory určitě přijatelně vytopit nedaly, ale určitě tehdá byli daleko otužilejší než my dnes. 

Při prohlídce je krásný rozhled po okolní krajině, a ani není potřeba chodit na speciálně utvořené vyhlídky. I z oken síní se hradní panstvo mohlo kochat, jak hospodaří jejich podřízení v podhradí. A taky výhledem na kapli sv. Barbory na protějším kopci.

Prošli jsme taky hodovní síní a obdivovali jsme seslice okolo hodovního stolu, ale měl jsem nejprve dojem, že nábytek je posbírán z různých kompletů, protože každé to sedadlo mělo jinou výšku. Kdepak – ta výška posezu ukazovala na důležitost a postavení hodovníka. Taky akustika místností je výborná, ale když průvodkyně vyzvala Zojinku, aby něco zazpívala, ta zmlkla, i když si celou dobu předtím prozpěvovala a potom jinde a dál už zase taky.

Slavný pes

 

Nesmím zapomenout na portrét psa Cerbera. Nebyl to strážce podsvětí, ale fungoval prý jako poštovní doručovatel mileneckých dopisů mezi stavitelem zámku Detřichem z Petřvaldu a jeho druhou manželkou Annou Nosticovou. Vroucí listy nosil za obojkem z Buchlova až do Chotovin u Tábora a dokonce se tak činil po dva roky.

Prevít vers. výsernice

Ukázka, jak se mění význam některých slov a ba i způsob hodování: Protože nenápadná mísa s odpadem někam ven sloužila k tomuto: Milý hodovníče, nacpal ses jak se jen dalo, ale je tu ještě takových lahůdek. Lehká pomoc – malinko se vyblijeme a hurá do dalšího kola. A ta slova? Na obrázku máme prevét (prý dnešní nelichotivé označení, že je někdo prevít s tím prý souvisí), ale staročeská – „výsernice“ je přece dokonale zvukomalebná, že by se měla používat i dnes – přimlouvám se.

Lípa zasazená kořeny vzhůru

Musím se ještě zmínit o kamenném stole před vstupem do objektu. Představoval jsem si – jak asi tady s korbelem sedávali strážci hradu, ale ouha – tady sedávali odsouzení k smrti a dostali zde poslední občerstvení, chléb a džbán vína. Za tím stolem je „Lípa neviny“, mohutný strom a ani na něm není vidět, že obžalovaný kdysi prohlásil, že je nevinen a proto i lípa zasazená kořeny vzhůru poroste tak, jak se patří a taky rostla, jenže jak to dopadlo s tím nešťastníkem už nevíme.

A domů...

No a my je kodrcáme po kočičích hlavách dláždění zpátky k autu a ještě okukujeme upozornění pro odložení nevhodných osob a i pejsků. Nevím, nevím jestli někdo této nabídky pro svou milovanou s čoklíkem využil.

33. Zámek Chropyně

Slavná pověst o králi Ječmínkovi mě už od dětského věku lákala aspoň trošíčku odhalit, co může na těch lidových pověstech pravdy. Už jsme tady jednou prošli, ale to byl zámek ještě uzavřen, na našeho slavného vladaře byla ještě zima. A tak dneska nechceme dělat žádnou tůru, jen se podíváme do zámku.

Spousta zbraní

Opravdu ta expozice byla zajímavá, a hlavně jsme viděli spoustu zbraní, a to si vždycky rádi prohlédneme. Ouha, Zojinka neměla zrovna náladu, a tak jsme prohlídku absolvovali tak, že byla u tatínka v náručí. Přesto si myslím, že sledovala docela výklad a myslím si, že se jí to líbilo. Konec konců mě taky. Byly tu spousty zbraní asi tak ze třicetileté války. Takovou koncentraci starých střelných zbraní jsem asi ještě neviděl. Copak jako myslivec jsem brokovnici také nosil, ale tyhle kousky, to bych asi potřeboval nějakého nosiče. Jasně nejmohutnější byla hradební puška, kterou obsluhovali tři lidé. Takový trochu kanón.

Zdroj: http://www.muzeum-km.cz/

Zdroj: http://www.muzeum-km.cz/

Jak se jen Ječmínek do toho stolu vejde?

Abych to vzal po pořádku: Kromě ukázek zbraní, jsme celkem jasně byli zvědaví na ten slavný stůl v jídelně, ve kterém se král Ječmínek schovává. Vlastní kus nábytku ani moc velký (jak se tam ten náš panovník vejde?), musí prý být prostřený a z toho vybruslili tak, že přímo v kresbě dřevěných dýh na stolové desce se dá rozeznat vidlička, příborový nůž a lžíce a tak je vlastně pořád prostřeno. Za prohlídku stojí i lidové nástroje a všechno příslušenství, které bylo k tehdejšímu životu pro prostý lid potřeba. V expozici jsou také vypreparovaní ptáci,kteří tu na rybníku žijí, přiznám se bez mučení, že už si je nepamatuji, ale měl bych.

Zdroj: http://www.muzeum-km.cz/

Zdroj: http://www.muzeum-km.cz/

V zámku je zákaz fotografování, ale z otevřeného okna jsme si snímeček vodní plochy udělat mohli. A to jsme nakoukli i do komína, kterým bylo vidět až k obloze.

Ptáci na Zámeckém rybníku

Po prohlídce jsme popošli zase k observatoři, ale je tu zákaz chodění se psi, jenže se asi moc nedodržuje – viděli jsme jich několik. Na tom stanovišti pro ornitology se nám moc líbilo, hlavně kromě koukání do dálky i triedrem jsme si pěkně posvačili a Zojince se velmi líbilo, že je možné moji hůlku „Pajdu“ zaháknout mezi trámy u stropu a mít takové zvláštní držadlo. Za pokus stálo i vytvořit fotku pomocí dalekohledu. Při troše zkoumání je možné i něco přiblíženého rozeznat.

A ještě hřiště

Slíbili jsme ještě zastavení na dětském hřišti, a tam už Zoe prolezla všechny atrakce a velice jí to bavilo, A my jsme seděli a koukali a odpočívali a tak se nám ten dnešní výlet docela podařil.