14. Strž, Miňůvky, Postoupky (21.3.2018)

Mezi elektrárnou a pyramidou

Rád se beze spěchu procházím kolem vody, a tak dnešní výprava má úspěch zajištěn už napřed. Jedeme objevit prostor kolem vodní elektrárny Strž. Byla vybudována 1920 – 1923. Sluší jí to dneska jako v dobách výstavby.

Vodní elektrárna na Strži

Původně v těchto místech byl postaven jez a zásoboval vodou Panský mlýn a protože si to nechtěla řeka Morava nechat líbit, několikrát jez strhla a odtud tedy jeho název. Když se rozhodlo, že tady bude elektrárna, bylo to v době, kdy vymyslel Dr. Ing. Viktor Kaplan tu svoji slavnou turbínu, tak tady byly použity „kaplanovy turbíny“ hned dvě a později přidělali ještě jednu. Na uvedení té poslední do provozu se podílela i slavná firma Františka Křižíka z Prahy. Tak se se všemi tehdejšími vymoženostmi stala tato elektrárna jednou z nejmodernějších staveb svého druhu na světě. A to je obdivována nejen pro technické řešení, ale i pro svou elegantní architekturu a stala se vzorem pro ostatní vodní elektrárny v naší zemi. A že se stala dokonce oblíbeným výletním místem se vůbec nedivím.

Zrzavá řasa

My jsme se nechali „strhnout“ tím oblíbeným výletním místem a šli jsme po břehovém valu na druhé straně od elektrárny. Vedle toho valu jsou mokřady a původní lužní les a opravdu je na co koukat. Jsou tady zajímavé rezaté fleky na stromech a nikdo je nenatřel, ale původce té rezaté barvy je jednobuněčná řasa. Jestli to říkám správně: Trentepohlia umbrina. Zajímavé na ní je to, že je vlastně zelená, ale působením karotenoidů se nám obarví do zrz.

Dnešní cíl je soutok Moštěnky s Moravou

Dokonce na nás i místy zasvitlo sluníčko, tak jsme si to užili. Musíme uznat, že svahy u vody jsou velice pečlivě opečovávány a tak to tu působí jako soukromá zahrádka. Na zpátečním pochodu prosvitovalo sluníčko a svádělo k pohlednicové fotografii s kostelíkem v Hradisku. Jen chytit ten pravý okamžik. A co se týká tajícího ledu na místech dole u vody – dokáže vytvořit až neskutečně zajímavé ornamenty.

Elektrárna s jezem ve stínu a vzadu sluncem ozářený kostelík v Hradisku

I na nás občas zasvítilo sluníčko

Tající led pod Strží

Mokřady a slepá ramena

Mokřady a lužní lesy jsou každých pár kroků zase jiné a máme to jako na výstavě. A tak není divu, že tu je cedulka „Evropsky významná lokalita“. A že to tu žije i ne jenom historicky, dokládá blátivá cestička z jezu směrem do divočiny. Že by snad bobr nebo některé jiné vodní zvíře?

Je tady taky pomníček odbojáře Ladislava Zlatušky, ale mám dojem, že ho někdo poškodil. To se nedělá a tak je mi toho Ladi líto, i když jsem ho samozřejmě nemohl ani znát.

 

Relaxační pyramida

Projeli jsme autem po úzkém mostě v Miňůvkách (to jméno je velice sympatické) a hned vedle je turistický rozcestník, abychom se mohli zorientovat kudy kam. My pojedeme kolem pyramidy v Postoupkách. Smysl pyramidy, její úkol a způsob výstavby by snesl rozsáhlou přednášku a určitě by se tam zastánci a odpůrci dokázali pohádat a možná i poprat. Obecně řečeno: „Vono na tom něco asi bude.“ Docela to láká si to ozkusit na vlastní kůži a pak se zařadit do příslušného tábora. Ty podivuhodné síly, co tam fungují, se trochu vymykají našemu způsobu myšlení. Ale teď už mám hlad, a přece vždycky končíme nějakou baštou.

Ještě jsme se cestou domů od pyramidy zadem dostali k milému rybníčku v Lutopecnách pod Barbořinou

13. Hostišová (15.3.2018)

Památník Clay-Eva

To, co mi připadá zvláštní, bylo plánování výpravy k památníku, kde seskočili parašutisté. Ale ne proto, že by to nebylo dostatečně zajímavé, ale proto, že se na tom místě neodehrála žádná tragedie a dokonce ani ti vojáci, kteří jsou na památníku na fotografii, nijak tragicky nedopadli a svůj úkol plnili až do konce války.

Nechali jsme stát auto na parkovišti a vypravili jsme se k tomu památníčku. Měli jsme docela kliku v tom, že když cesta pokračovala už bez zpevnění, i přes bláto šlo jakž takž přejít – už bylo trochu oschlé a kromě toho jsme mohli docela po suchu přejít po mezích u zoraných polí. No, hodilo by se na nás pojmenování „námezní turisté“ a hned jsme na tu novou kategorii výzkumníků byli pyšní. K památníku jsme se dostali a velice nás zaujaly výhledy do kopcovité krajiny tolik odlišné od hanáckých rovin.

Jako i na jiných místech, i zde nás přivítal místní kocour. A taky pes, kohouti a...

Křížová cesta Hostišová

 

Další částí dnešního pochodu bude zdejší „Křížová cesta“. Každé zastavení je zhotoveno jako dřevěná kaplička s moderní kachlí, kde nám výtvarník představuje svůj pohled na klasický děj, co má to zastavení představovat. A je to ještě doplněno verši básnířky Jarmily Moosové. Omlouvám se, ale na modernu – jak ve verších, tak na kachlích – moc nejsem. Tedy právě v tomto spojení. Křížová cesta mi připadá pro věřícího velmi závažné historicko-tradiční putování a tak bych to chtěl vidět taky. Uznávám, že to je vkusně uděláno, a pro člověka, který perfektně ví, o co v Křížové cestě jde, může být důvod k zamyšlení a tím i umocnění pocitů. Já zatím jen bádal, co to asi má znamenat.

Prajzovská hruška

 

Na celý náš pochod dohlíží „Prajzovská hruška“ (takticko-technická data: stáří – 250 let, obvod kmene 370 cm) moc rádi bychom ji obdivovali přímo na místě u ní, ale stojí majestátně uprostřed oranice a tam se nám nechtělo. 

 

Voják, kterého zabilo máslo

 

Proč „Prajzovská“? Inu to je tak: Prajzští vojáci, asi 10 jich bylo, vyšli v době Prusko-rakouské války v roce 1866 z lesa a zamířili si to ke Konečným do statku, kde to bylo tak asi nejblíž. Tetička Konečná zrovna rozpouštěla máslo – tomu se říkalo „putr“. Vojáci se na to vrhli a přes protesty tetičky začali to máslo pít. Tetička měla víc strach o ně, aby se jim něco nestalo. A ono taky stalo, zvláště když se potom ještě nacpali spoustou špendlíků, kterých na dvoře pravě dozrálo spousta. Vojáky potom pořádně rozbolelo břicho a ten, který toho másla vypil nejvíc, z toho nakonec umřel a je pochovaný pod tou hruškou.

Snažili jsme se najít co nejefektivnější pohled na tu hrušku, ale proti lesu teď, když ještě nemá listy – nic moc. Nejlepší byla ta kombinace proti světlé obloze.

Nedaleko slavné hrušky mají v Hostišové i rozhlednu.

Meloe Proscarabaeus

 

No né, podívejte se všichni na toho podivného brouka. Vypadá trochu jako střevlík, ale má krásně tmavě kovově modrou barvu. Pozdějším šetřením bylo zjištěno toto: Domníváme se, že by to mohla být Majka obecná (Meloe Proscarabaeus), což je pěkně jedovatá potvora, ještě že jsme ji nebrali do ruky. Při ohrožení vylučuje kantaridin, který je pro člověka smrtelně jedovatý. Tak v té tradici pohřbívání u Prajzovské hrušky raději pokračovat nebudeme.

Přes Míškovice a Rackovou

 

I potulovali jsme se po různých obcích a narazili jsme na podivný kostel v Míškovicích. Je to kostel Sv. Antonína Paduánského a je to zvláštní stavba v konstruktivistickém stylu.

V obci Racková nás zaujal její erb. Je na něm kanec (proč ne racek?) a ještě pod ním je ozdobný pásek se dvěma hvězdičkami (na vojně to byly distinkce podplukovníka). Tady to má asi označovat spojení dvou původních obcí.

Gulášek v Žeranovicích

Napochodovali jsme docela dost, tak už máme právo na obídek – není-liž pravda. Co takhle v zámku v Žeranovicích. Je postaven v neogotickém stylu a umístili zde městský úřad, místní knihovnu a poštu. A teď nás zajímá nejvíc, že tu je i restaurace „Hospůdka“. Já si dal Žeranovický gulášek s knedlíčkem a pošmákl jsem si. Dobrou chuť!

12. Uhřičice – Křižovatky řek (5.3.2018)

UÁ , že bych si takhle po poledni dal ještě šlofíčka? Ale kdepak, na řadě je objevování a poznávání, tak honem obléknout a jedem. Konec konců, už nejsou mrazy, tak to půjde pohodlněji.

Zamrzlý akvadukt

Tady, co si necháváme auto, kluci na rybníčku ještě bruslí, aby kousek zimy ještě stihli. Vydáme se pěšky podle náhonu na místo, kde se kříží mimoúrovňově dva vodní toky. Je to parádní kousek vodní stavby a ještě s další protierozní funkcí. To je totiž tak: Kdyby se Morava rozvodnila, voda by stoupla proti proudu a zaplavila vesnici. No a škody by byly, co mám vysvětlovat. Tak se vybudovalo stavidlo, aby se tomu mohlo zabránit. Pravda, tvářím se jako bych to ovládal já, ale jsem tu jen divák. Musím říct, že je tu ještě spousta ledu, ale ten to tady velice vhodně zdobí.

Sifón nebo shybka pod Valovou

U toho technického díla, kam se jdeme podívat, to funguje ještě jinak. O kousek dál je místo, kterému se říká sifón nebo schybka a tam ten náhon podtéká říčku Valovou.

Doporučoval bych, aby se sem raději šel každý turista podívat, protože to stojí za to. Prý původně tu sloužily dřevěné „vantroky“ později kovové a v roce 1908 vybudovali tohle křížení dvou vodních toků. Prý tam spadl i místní kluk a tím sifónem proplaval a než ostatní doběhli na druhou stranu už vylezl z vody a nic se mu nestalo. Taky tam při honu jednou spadl pes. Dneska je na té vstupní straně pro jistotu mříž. To, co mě překvapilo nejvíc, je rozdíl hladin obou toků. Odhadoval bych to tak na 5 m. Nevím, kudy ten náhon teče, protože na hladině před tím sifónem plavalo docela dost nepořádku, jako ze smetiště. Prý ten kluk, co tam spadl, patřil do party, co ten binec napichovala na špičaté klacky a vyndávala ven.

Trochu jsme to tady obešli a po mostku jsme se dostali i na druhou stranu. Mostky tu jsou dva a jeden nemá zábradlí – třeba je to kvůli tomu, aby tudy mohli přejíždět se zemědělskou technikou a nemuseli ji pracně skládat. Raději půjdu po prostředku, co kdybych se náhodou zamotal.

Soutok Valové s Moravou

Na jednom místě, hned u soutoku Valové s Moravou, je takový plácek, jako by tam mohly být vrhačky na asfaltové holuby, protože kromě té kantýny tam jsou i takové ty boudičky, co se do nich vrhačky dávaly. Jenomže uprostřed toho prostranství jsou sloupy s elektrickým vedením, tak nevím, jestli to tu není jenom pro partu trempů.

Tady u mostku stojí kříž jako památka na padlého účastníka odboje – to pro úplnost, abychom věděli později, co to tady bylo.

Lobodický žudr

Jedeme se ještě podívat na stavební zajímavost – žudr. Dříve prý to bývalo častější, ale po přestavbě statků se toho většinou zbavili. Je to takový masivní rizalit vystupující před průčelí domu. Tady se to zachovalo v Lobodicích. Mně se to líbí, já bych to teda neboural, taky podle stop se dá do toho žudru zajet osobním autem a pak to může sloužit jako otevřená garáž. Jinak kdysi se to stavělo, protože tam v patře byla sýpka. Prý podobné stavební prvky byly na Malé Hané roubené a říkali jim žondr. Mám takový dojem, že jsem podobnou stavbu viděl i na Náchodsku v Machově. Tam je u bývalé kovárny a je roubená. Dneska to tam mají lufťáci. Mají tam stoleček s lavičkami a popíjejí tam kafe, aby jim sousedi záviděli.

Kojetínský mlýn

Nakonec se jedeme ještě podívat, kam teče voda v tom masivním náhonu se sifónem. Je to mlýn v Kojetíně a zdá se nám, že funguje dodnes. Honí ale elektrickou turbínu a ta zásobuje teprve elektrikou ten vlastní mlýn.

Dneska to bylo i náročné na pochodování, tak si připíšeme ba dokonce 4 km.

11. Květná zahrada Kroměříž (2.3.2018)

Kamélie Dell'arte

 

Ad. 1. Tak cestovatelsky krátký výlet jsme ještě neuskutečnili, protože když vyjdu před dům, hravě dohlédnu na cíl naší cesty.

 

Ad. 2. Jdeme se podívat na kvetoucí kamélie.

Koho to napadlo zrovna teď, když je sníh a pod nulou. Odpověď je jednoduchá – kamélie teď zrovna kvetou.

Ad. 3. Podařilo se nám jít s kamarádem Jirkou.

Ten tomu opravdu rozumí, a tak máme informace z naprosto spolehlivého pramene. On tady totiž řediteloval a tak se dostaneme všude, kde bychom sami jen tak bloudili a museli se pořád do zblbnutí ptát. A taky jsme se dostali tam, kam normální návštěvníci nechodí, ani nesmějí.

Jirka nám říká, že s některými zdejšími kaméliemi se zná osobně už 58 let.

Ad. 4. Kamélie

 

Kamélie za mnou má přes 4 metry

Barvy kamélii

Je pár údajů, o kterých jsem neměl ani ánung. Takže – kamélie je keř, který dorůstá do výšky i 6 metrů. Přitom roste jen pár centimetrů za rok. Barva kamélie je od sytě červené přes růžovou až po bílou. A taky mohou být: Odrůdy s jednoduchými květy, s růžovitými květy, sasankovitými a i plnokvětými a polokvětými květy. A to jméno Camelia – dostala tahle hraběnka mezi kytkami od pana Carla Linného po brněnském rodákovi – jezuitovi Jiřím Josefu Kamelovi. A odrůd jsou dnes tisíce a dostaly se do Evropy už v 16. století s portugalskými mořeplavci.

Ad. 5. Uspořádání výstavy Kamélie Dell'arte

Musíme vědět, že rostlina požaduje vlhko a přiměřenou teplotu. (Zkuste proběhnout z venkovní zimy do skleníku a vlhko budete mít na brejličkách jako já a slušnou chvíli nic neuvidíte.)

Organizátoři výstavy pojali uspořádání výstavy jako nádherné květinové záhony i s dalšími kvetoucími květinami, jako je třeba azalka nebo strelicie a mnohé další. Taky jsme potkali citrónovník se slušně vybarvenými plody. Teda efektní to tady teda je. Uprostřed výstavní plochy je i bufet a okolo i stolečky pro znavené návštěvníky a sem tam i lákavě umístěná lavička.

...bílá...

...růžová...

...červená...

...i tmavší červená...

Právě podle komedie Dell'arte jsou tu v záhonech s květinami (a hlavně s kvetoucími kaméliemi) různé postavy z komedie Dell'arte, které ztvárnil Vilém Čech.

 

A to v rámci výstavy je plánováno asi 15 akcí, které s výstavou souvisejí. Přednášky, komentované prohlídky i taneční a šermířské vystoupení. Trochu nás to nutí se rozpomenout na to, co víme o té komedii a ještě bychom potřebovali tu vhodnou masku na obličej, abychom dokonale zapadli do toho dnešního koloritu. Pobíhal tu malý chlapeček, uspořádání se mu líbilo a nezdálo se, že by něco kazil. Asi patřil k výstavě.

Ad. 6. Dostali jsme se i do pracovních skleníků,

kde přepichovali usměvavé pracovnice malinké rostlinky (tedy pikýrovali – je to dobře?) do takových těch pekáčů s malými květináčky.

Obdivovali jsme se i traktoru Zetor – major 3011 s namontovaným zařízením na zastřihování keřových stěn venku v Květné zahradě. Teda ten traktor byl vyfešákovaný jako nový, hned se v něm povozit.

Ad. 7. A konec

Viděli jsme toho moc a znovu a znovu si prohlížíme fotografie těch krásných květů a hlavně už doma odpočíváme a přiznáváme: - My, takoví protřelí cestovatelé, jsme si užívali tu nevinnou krásu přírodních květů. Podívejte se – uvidíte.

...strelicie...

...a taky třeba orchidej.