Tovačov, Tovačov, Tovačovské zámek...
Melodii té písničky si pamatuju docela dobře, ale slova už
moc ne. A tak mě taky nikdy nenapadlo, že bych se mohl do Tovačova podívat. A
říkají, že Tovačov je město pod Spanilou věží.
Židovský hřbitov
Po pořádku – nejprve se mrkneme na židovský hřbitov. Při
dnešním pondělku nemůžeme ani doufat, že by obřadní místnost mohla být otevřena
(to je tak trochu záloha na příště, kdy se tady stavíme a podíváme na expozici,
která je tu umístěna) a vůbec i ten dnešní výlet berme tak, že to je vlastně
takové to očuchání terénu, abychom se mohli vypravit později za toho správného
výletního času, popřípadě i s dalšími návštěvníky a budeme potom poučenými
průvodci.
Dneska nám musí stačit, že nakoukneme přes zídku. Hřbitov je
místy takový, jak ho známe i z jiných míst, ale místy je už koncipovaný
jako hřbitovy ostatní, křesťanské. Některé z těch prvních náhrobků jsou
prý zazděny v té zídce, přes kterou koukáme.
Mohyla na památku padlým z r. 1866
Kousek za městem se prý odehrála bitva v roce 1866, ve
které padlo 571 vojáků. Pochopitelně mezi Rakouskem a Německem. Dovídáme se, že
Rakušané (se spoustou českých vojáků) tu bitvu prohráli, hlavně proto, že
rakouští velitelé tvrdohlavě trvali na staré taktice a taky jejich armáda měla
ládovačky, ale Němci měli už opakovačky. Tvrdí se ale, že ty opakovačky byly
velmi nepřesné. Souboj však prohrála hlavně taktika – rakouské vojenské útvary
postupovaly v sevřených útvarech a jejich velitelé narozdíl od německých
opovrhovali krytím. A taky ustupující Rakušáci zmatkovali a zamotali se do sebe
různé oddíly. Takže německé útvary se kryly a tvrdě odstřelovaly protivníky.
Běhá z toho mráz po zádech, měli sice krásné uniformy, ale nechtěl bych se
na to ani dívat.
Zámek a okolí
Jedeme tedy zpět do Tovačova, auto necháme na náměstí – je
tu takový příjemný klídek. A jdeme se podívat k té Spanilé věži, která je
údajně vysoká 96 m. No a to už je v areálu zámku. Na našich objevitelských
výpravách jsme zatím viděli zámky sice moc hezké, ale v podstatě docela
malé. Tak Tovačov, to je zámek, jak má zámek vypadat. Podíváme se na nádvoří,
vlastní prohlídky jsou až od dubna a tak to tady obdivujeme jen zvenčí. Zámek
má mohutný vodní příkop, ale už jen jako efektní dominantu – voda tam není.
Velice malebné jsou arkády, které se táhnou po vnitřní
straně nádvoří a kde se taky bydlelo. Možná ještě i dneska. Prý obyvatelům
bývalo zima a tak ta jednotlivá klenutí zasklívali, naštěstí tady ne.
Z hradebního příkopu vyčnívá až nad přístupovou
komunikaci malý domeček, ehm on vypadá trochu jako pisoár, ale k čemu
jinému asi sloužil?
Efektním průchodem jsme prošli mezi zdmi na zahradu, kde je
fotbalové hřiště asi
s.k. hradního pána. Na konci této procházky se leskne rybník
(kterých je tu v okolí asi 9), nejmenuje se náhodou Kolečko? Navazuje to na
staletou dubovou alej, ale místní mají dojem, že je už značně přestárlá a že ji
čeká asi pokácení.
Cestou zpátky jsme prošli okolo krytého tanečního parketu a
náhodou jsme objevili za sochou (nenašli jsme žádné označení, koho ta socha
představuje – má v ruce takovou snítku, snad svatý Václav?) úzkou
cestičku, kterou jsme obešli celý zámek. Protisměrem to je asi zakázané podle
postavených zábran.
Během svého objevitelského bádání jsme dostali hlad a tak
jsme se stavili na oběd v restauraci „U tří králů“. A bylo to moc dobré.
Cestou jsme potkali nápis na kostele, kde bylo napsáno i SURSUM CORDA (vzhůru
srdce), takže by měl kamarád Michal radost, že jsme na něho vzpomněli.
Soutok Moravy a Bečvy
Málem bych zapomněl na důležitou geografickou událost – byli
jsme totiž na soutoku Bečvy a Moravy. Tedy přesněji v místě, kde se vlévá
Bečva do Moravy. Kousek proti proudu Bečvy je vidět na jezu, že proti Moravě má
Bečva méně vody a taky její délka od pramene je asi o polovičku kratší, jak nás
informuje cedulka, abychom na tu vodu nekoukali jen tak jako pitrískové. Ale
stejně se mně to místo velice líbí, protože se mohu chlubit nad mapou, že právě
tady na tom místě jsem stál.
Památník americkým letcům v Troubkách
Další zastávkou jsou Troubky. Jistě jsou nejznámější tou
slavnou potopou, ale my se jedeme podívat na památník amerických letců. Jejich
bombardér B 24J „Liberator“ zde byl v prosinci 1944 sestřelen. Z desetičlenné
posádky 6 mužů zahynulo, 2 byli zajati a dvěma se podařilo utéct k partyzánům.
No moc to k těm letcům nepatří, ale na hřbitově cestou k památníku
jsme objevili pomník se jménem „Mrtvý“ – to je docela podivné, ne? Asi to byl
selezián, ale v tom se moc nevyznám.
Polkovice
Cestou domů jsme ještě mrkli na barokní zámeček
v Polkovicích a obdivovali zdejší dost moderní kostel. Několikrát tam
zavěšovali a zase na válečné účely rekvírovaly zvony. Jak tam věšeli ty poslední
v roce 1998, o tom nám osobně pověděl dokonce bývalý místní starosta.
Žádné komentáře:
Okomentovat