53. Valašské Meziříčí

Na shromáždění Apoštolské církve

 

Náměstí ve Valašském Meziříčí

Ani si už nepamatujeme, kdy jsme vlastně byli pozváni na tohle Shromáždění a vůbec do Valašského Meziříčí. Byla to vlastně docela shoda několika možností dohromady, no a tak jsme jeli. Mezi ty podmínky patřilo hlavně to, že dneska mám narozeniny. Ehm, je mi tři čtvrtě století, takže už se za kmeta musím považovat i já sám. Když tak uvažuji, jak jsem k tomu přišel, cítím se na o hodně míň. Nejspíš jsme se v letopočtech asi někde sekli.

To shromáždění mě velmi zajímalo, protože jsem se vlastně ještě nikdy něčeho podobného nezúčastnil. Ocitli jsme se ve velice prostorném sále, který se postupně docela zaplnil. No a kromě toho, že jsme poslouchali povídání o odstavcích z Písma, o tom jak se na to vlastně díváme z dnešního hlediska a co nám to pro náš současný život říká. Já jsem nikdy těmto duchovním věcem moc nedal a tak to pro mě bylo nové a i zajímavé.

Sál, kde proběhlo shromáždění Apoštolské církve

Příjemná byla i hudební skupinka – zpívali moc pěkně a hlavně jsem ty skladby vůbec neznal. Moc se mi líbilo, že účastníci shromáždění na sebe nechali muziku působit a protože byli mezi svými, mohli se do taktu pohybovat a nemuseli si dělat hlavu, jestli se na veřejnosti mají chovat třeba nějak jinak. Musím podotknout, že některým dámám to opravdu velice slušelo a tak jsem byl rád, že tam mohu být taky.

Pokud si tak vzpomínám, do kostela se vždycky chodilo na mši ve svátečním, ale tady byli lidi oblečeni normálně vycházkově. To jim celkem umožňovalo se chovat, jak uznali za vhodné. Celkem sympatické bylo i to, že dítka byla striktně poslána do sousední místnosti, kde si celá ta dětská tlupa hrála a nenudila se mezi dospělými. V katolickém kostele, kam jsem kdysi za svého mládí chodíval, děti seděli v lavicích s dospělými a nebo potom i pobíhaly po kostelním prostoru a dělaly svým rodičům dost starostí.

Když byl program u konce, všichni ti účastníci se dál setkávali a zdravili se a povídali si. Moc se mi líbilo, že na všech bylo vidět, že tu jsou rádi a nepovažují to jen za nějakou společenskou povinnost. A tak si povídali i se mnou a já měl pocit, že tam tak trochu patřím taky. (Aspoň trochu jako atrakce.)

Prohlídka města

Hned po obědě, mimochodem velice povedeném, nastal čas na vlastivědnou prohlídku města. Viděli jsme toho spoustu, takže v tom mám trochu zmatek. Ale Valašské Meziříčí je moc příjemné a milé město a byl bych moc rád, kdybych se sem mohl podívat ještě jednou a tak trochu si dojmy utřídit a porovnat a tak si třeba i vzpomenout, že už jsem se na těch místech i pohyboval. Za tu chvilku, co jsme se pocourali městem, jsme viděli spoustu nádherných pohledů hlavně proto, že náš průvodce Tomáš přesně věděl, kam si vyšlápnout a kam by měl úplně nezkušený turista zaměřit svou pozornost. Třeba zámek – něco takového jsem ještě neviděl. Inu pánům šlechtickým vlastníkům můžeme jen závidět. (Tedy, ne že bych se chtěl o něco takového starat.) Takže pořád platí tohle: Musíme se sem podívat, možná s nějakým tištěným průvodcem v ruce a v klidu si vstřebat do hlavy, co jsme vlastně všecko viděli.

Zámek Žerotínů

Vinárna na náměstí, kde prý straší...

kostel sv. Trojice

Zámek Kinských

Výhled z vrchu Helštýn

Pomník padlým na Helštýně

V pozadí hora Radhošť

Vyjeli jsme třeba na kopec nad městem na vyhlídku, kde je taky pomník padlým, ale ta vyhlídka tam stála za to.

Taky nesmím zapomenout na návštěvu u pana Hasmandy seniora, kde jsme poseděli a popovídali, protože s námi nikam jít nemohl. Nějak se den před tím svalil v noci na chodbě a nemohl se zvednout. Ale měl celkem dobrou náladu a to bylo fajn. Mrzelo ho, že nemohl do města s námi.

Abych se přiznal, ke konci našeho výletu jsem toho měl už taky docela dost a velice jsem se těšil, jak se svalím na kanape.