53. Valašské Meziříčí

Na shromáždění Apoštolské církve

 

Náměstí ve Valašském Meziříčí

Ani si už nepamatujeme, kdy jsme vlastně byli pozváni na tohle Shromáždění a vůbec do Valašského Meziříčí. Byla to vlastně docela shoda několika možností dohromady, no a tak jsme jeli. Mezi ty podmínky patřilo hlavně to, že dneska mám narozeniny. Ehm, je mi tři čtvrtě století, takže už se za kmeta musím považovat i já sám. Když tak uvažuji, jak jsem k tomu přišel, cítím se na o hodně míň. Nejspíš jsme se v letopočtech asi někde sekli.

To shromáždění mě velmi zajímalo, protože jsem se vlastně ještě nikdy něčeho podobného nezúčastnil. Ocitli jsme se ve velice prostorném sále, který se postupně docela zaplnil. No a kromě toho, že jsme poslouchali povídání o odstavcích z Písma, o tom jak se na to vlastně díváme z dnešního hlediska a co nám to pro náš současný život říká. Já jsem nikdy těmto duchovním věcem moc nedal a tak to pro mě bylo nové a i zajímavé.

Sál, kde proběhlo shromáždění Apoštolské církve

Příjemná byla i hudební skupinka – zpívali moc pěkně a hlavně jsem ty skladby vůbec neznal. Moc se mi líbilo, že účastníci shromáždění na sebe nechali muziku působit a protože byli mezi svými, mohli se do taktu pohybovat a nemuseli si dělat hlavu, jestli se na veřejnosti mají chovat třeba nějak jinak. Musím podotknout, že některým dámám to opravdu velice slušelo a tak jsem byl rád, že tam mohu být taky.

Pokud si tak vzpomínám, do kostela se vždycky chodilo na mši ve svátečním, ale tady byli lidi oblečeni normálně vycházkově. To jim celkem umožňovalo se chovat, jak uznali za vhodné. Celkem sympatické bylo i to, že dítka byla striktně poslána do sousední místnosti, kde si celá ta dětská tlupa hrála a nenudila se mezi dospělými. V katolickém kostele, kam jsem kdysi za svého mládí chodíval, děti seděli v lavicích s dospělými a nebo potom i pobíhaly po kostelním prostoru a dělaly svým rodičům dost starostí.

Když byl program u konce, všichni ti účastníci se dál setkávali a zdravili se a povídali si. Moc se mi líbilo, že na všech bylo vidět, že tu jsou rádi a nepovažují to jen za nějakou společenskou povinnost. A tak si povídali i se mnou a já měl pocit, že tam tak trochu patřím taky. (Aspoň trochu jako atrakce.)

Prohlídka města

Hned po obědě, mimochodem velice povedeném, nastal čas na vlastivědnou prohlídku města. Viděli jsme toho spoustu, takže v tom mám trochu zmatek. Ale Valašské Meziříčí je moc příjemné a milé město a byl bych moc rád, kdybych se sem mohl podívat ještě jednou a tak trochu si dojmy utřídit a porovnat a tak si třeba i vzpomenout, že už jsem se na těch místech i pohyboval. Za tu chvilku, co jsme se pocourali městem, jsme viděli spoustu nádherných pohledů hlavně proto, že náš průvodce Tomáš přesně věděl, kam si vyšlápnout a kam by měl úplně nezkušený turista zaměřit svou pozornost. Třeba zámek – něco takového jsem ještě neviděl. Inu pánům šlechtickým vlastníkům můžeme jen závidět. (Tedy, ne že bych se chtěl o něco takového starat.) Takže pořád platí tohle: Musíme se sem podívat, možná s nějakým tištěným průvodcem v ruce a v klidu si vstřebat do hlavy, co jsme vlastně všecko viděli.

Zámek Žerotínů

Vinárna na náměstí, kde prý straší...

kostel sv. Trojice

Zámek Kinských

Výhled z vrchu Helštýn

Pomník padlým na Helštýně

V pozadí hora Radhošť

Vyjeli jsme třeba na kopec nad městem na vyhlídku, kde je taky pomník padlým, ale ta vyhlídka tam stála za to.

Taky nesmím zapomenout na návštěvu u pana Hasmandy seniora, kde jsme poseděli a popovídali, protože s námi nikam jít nemohl. Nějak se den před tím svalil v noci na chodbě a nemohl se zvednout. Ale měl celkem dobrou náladu a to bylo fajn. Mrzelo ho, že nemohl do města s námi.

Abych se přiznal, ke konci našeho výletu jsem toho měl už taky docela dost a velice jsem se těšil, jak se svalím na kanape.                       

52. Zborovice

Paníháj

Letošní první výlet je zahalen trochu do časů, kdy se ledacos řídilo nebo alespoň mívalo takový tajůplný odstín své historie.

 Tedy, jak to vlastně bylo: Na kopečku je dneska kaplička sv. Anny, ale je nad velikým lánem pole, takže naše průzkumná výprava ještě před dosažením vytčeného cíle usoudila, že pro mě, coby seniora kolektivu, je pěší túra dostatečná (později jsme naměřili 5,5 km). To je po zimním lenošení dost a dost. Nakonec jsme kapličku viděli a tak jsme si mohli o pověsti udělat jasnou představu.

V pověsti se pravilo, že tam kolem té kapličky byl v dávných dobách příjemný hájek a Paní ze Zdislavic tam ráda pobývala. No, bylo to její oblíbené místečko. A jezdívala tam i se svou matkou a později i svými dětmi. Jenže na tvrzi ve Zborovicích se usadil nový šlechtic. Protiva a sobec, který milé paní její výlety záviděl a ze všech sil se snažil jí to tam překazit. Časem to té Paní postupně znepříjemnil tak, že tam opravdu přestala jezdit. Její věrní potom z úkrytu na toho pána volávali: „Vrať paní háj,“ a lesní ozvěna jim odpovídala „Paníháj.“ Dokonce získal ten lesík pro sebe a paní nepochodila ani u soudu. Paní se tedy dovolávala Božího soudu a tu se stalo, že když tudy jednou projížděl, strhla se znenadání bouře a utržená borová větev ho zabila! A tak se zjevovala – ona v poledne celá v černém a ten podrazák zase o půlnoci v černém kočáře.

My jsme si tam pod tím lánem uspořádali piknik a bedlivě jsme poslouchali jestli tam něco neuvidíme nebo neuslyšíme. Pravda, nebyli jsme tam ani v poledne ani o půlnoci, ale opravdu snažili jsme se, abychom, kdyby se něco kmitlo, tak abychom mohli hned zaznamenat všechny nadpřirozené jevy. A tak musíme objektivně konstatovat, že se nás nadpřirozené objekty asi vyděsily tak, že se nic nedělo. Nebo že jsme měli počkat až na příslušnou dobu? Užili jsme svačiny a po nějakých nesrovnalostech ani památky. Jen jsme pozorovali rudl srnčího, jak se procházel tím velkým lánem pole. Ani ti srnečkové nejevili nějaké nadpřirozené postrašení. Zdálo se, že mají spíše obavu z nás. 

Tak jsme pochodovali zase do Zborovic a už jsme jen přes plot obdivovali pohřební pavilon, který byl za dvojím oplocením a to bychom nejspíš potřebovali několik povolení, abychom se do blízkosti dostali. Totiž, Zborovice nejsou nějak veliká obec, pardon Zborovice jsou městečko. Ale je tu zámek, který sloužil jako domov důchodců a nyní „Domov pro osoby se zdravotním postižením.“ Ten pohřební pavilon je hrobka rodiny Friessů, ale je v areálu toho původního zámku. No a snad zdravotně postižení tolik nejsme. Tak smůla, jako obyčejní čumilové se tam asi nedostaneme. No a „Paníháj“ jsme si pobrukovali jen my sami.

Hrobka rodiny Friessů v zámecké zahradě

Starý zámer ve Zborovicích

Vzácné platany javorolistév parku před novým Zámkem.

 

Máme tedy letošní první výlet za sebou a nebýt puchýřů na patách u naší nejmenší a nejmladší výzkumnice bylo by to proběhlo bez nadpřirozených úkazů. Ale Paní Zdislavické jsme fakt drželi palce.