3. Tovačov (29. 1. 2018)

Tovačov, Tovačov, Tovačovské zámek...

Melodii té písničky si pamatuju docela dobře, ale slova už moc ne. A tak mě taky nikdy nenapadlo, že bych se mohl do Tovačova podívat. A říkají, že Tovačov je město pod Spanilou věží.

Židovský hřbitov

Po pořádku – nejprve se mrkneme na židovský hřbitov. Při dnešním pondělku nemůžeme ani doufat, že by obřadní místnost mohla být otevřena (to je tak trochu záloha na příště, kdy se tady stavíme a podíváme na expozici, která je tu umístěna) a vůbec i ten dnešní výlet berme tak, že to je vlastně takové to očuchání terénu, abychom se mohli vypravit později za toho správného výletního času, popřípadě i s dalšími návštěvníky a budeme potom poučenými průvodci.

Dneska nám musí stačit, že nakoukneme přes zídku. Hřbitov je místy takový, jak ho známe i z jiných míst, ale místy je už koncipovaný jako hřbitovy ostatní, křesťanské. Některé z těch prvních náhrobků jsou prý zazděny v té zídce, přes kterou koukáme.

Mohyla na památku padlým z r. 1866

Kousek za městem se prý odehrála bitva v roce 1866, ve které padlo 571 vojáků. Pochopitelně mezi Rakouskem a Německem. Dovídáme se, že Rakušané (se spoustou českých vojáků) tu bitvu prohráli, hlavně proto, že rakouští velitelé tvrdohlavě trvali na staré taktice a taky jejich armáda měla ládovačky, ale Němci měli už opakovačky. Tvrdí se ale, že ty opakovačky byly velmi nepřesné. Souboj však prohrála hlavně taktika – rakouské vojenské útvary postupovaly v sevřených útvarech a jejich velitelé narozdíl od německých opovrhovali krytím. A taky ustupující Rakušáci zmatkovali a zamotali se do sebe různé oddíly. Takže německé útvary se kryly a tvrdě odstřelovaly protivníky. Běhá z toho mráz po zádech, měli sice krásné uniformy, ale nechtěl bych se na to ani dívat.

Zámek a okolí

Jedeme tedy zpět do Tovačova, auto necháme na náměstí – je tu takový příjemný klídek. A jdeme se podívat k té Spanilé věži, která je údajně vysoká 96 m. No a to už je v areálu zámku. Na našich objevitelských výpravách jsme zatím viděli zámky sice moc hezké, ale v podstatě docela malé. Tak Tovačov, to je zámek, jak má zámek vypadat. Podíváme se na nádvoří, vlastní prohlídky jsou až od dubna a tak to tady obdivujeme jen zvenčí. Zámek má mohutný vodní příkop, ale už jen jako efektní dominantu – voda tam není.

Velice malebné jsou arkády, které se táhnou po vnitřní straně nádvoří a kde se taky bydlelo. Možná ještě i dneska. Prý obyvatelům bývalo zima a tak ta jednotlivá klenutí zasklívali, naštěstí tady ne.

Z hradebního příkopu vyčnívá až nad přístupovou komunikaci malý domeček, ehm on vypadá trochu jako pisoár, ale k čemu jinému asi sloužil?

Efektním průchodem jsme prošli mezi zdmi na zahradu, kde je fotbalové hřiště asi

s.k. hradního pána. Na konci této procházky se leskne rybník (kterých je tu v okolí asi 9), nejmenuje se náhodou Kolečko? Navazuje to na staletou dubovou alej, ale místní mají dojem, že je už značně přestárlá a že ji čeká asi pokácení.

 

Cestou zpátky jsme prošli okolo krytého tanečního parketu a náhodou jsme objevili za sochou (nenašli jsme žádné označení, koho ta socha představuje – má v ruce takovou snítku, snad svatý Václav?) úzkou cestičku, kterou jsme obešli celý zámek. Protisměrem to je asi zakázané podle postavených zábran.

 

Během svého objevitelského bádání jsme dostali hlad a tak jsme se stavili na oběd v restauraci „U tří králů“. A bylo to moc dobré. Cestou jsme potkali nápis na kostele, kde bylo napsáno i SURSUM CORDA (vzhůru srdce), takže by měl kamarád Michal radost, že jsme na něho vzpomněli.

Soutok Moravy a Bečvy

Málem bych zapomněl na důležitou geografickou událost – byli jsme totiž na soutoku Bečvy a Moravy. Tedy přesněji v místě, kde se vlévá Bečva do Moravy. Kousek proti proudu Bečvy je vidět na jezu, že proti Moravě má Bečva méně vody a taky její délka od pramene je asi o polovičku kratší, jak nás informuje cedulka, abychom na tu vodu nekoukali jen tak jako pitrískové. Ale stejně se mně to místo velice líbí, protože se mohu chlubit nad mapou, že právě tady na tom místě jsem stál.

Památník americkým letcům v Troubkách

Další zastávkou jsou Troubky. Jistě jsou nejznámější tou slavnou potopou, ale my se jedeme podívat na památník amerických letců. Jejich bombardér B 24J „Liberator“ zde byl v prosinci 1944 sestřelen. Z desetičlenné posádky 6 mužů zahynulo, 2 byli zajati a dvěma se podařilo utéct k partyzánům. No moc to k těm letcům nepatří, ale na hřbitově cestou k památníku jsme objevili pomník se jménem „Mrtvý“ – to je docela podivné, ne? Asi to byl selezián, ale v tom se moc nevyznám.

Polkovice

Cestou domů jsme ještě mrkli na barokní zámeček v Polkovicích a obdivovali zdejší dost moderní kostel. Několikrát tam zavěšovali a zase na válečné účely rekvírovaly zvony. Jak tam věšeli ty poslední v roce 1998, o tom nám osobně pověděl dokonce bývalý místní starosta.

2. Koryčany (22. 1. 2018)

Náměstí

Takže: Koryčany jsou město a jeho základní dominanta je zámek. Je na mírném návrší, ale od náměstí jsme se dostali nejprve k jiné místní historické památce nazývané lidově: „Tři svatí Jáni.“ Je to sousoší tří světců, kde prostřední tedy je Ján – Svatý Jan Nepomucký. Ale pak je tam sv. František z Assisi a sv. Antonín z Padovy, asi se tito pánové nikdy nepotkali, ale tady stojí jako nejlepší kamarádi.

Nesmíme zapomenout na kašnu uprostřed náměstí, na které sídlí uprostřed socha chlapce s rybou v ruce. Z té ryby tryská do kašny voda. Moudré historické prameny nás poučují o tom, že původně kašna sloužila hlavně k napájení dobytka a taky jako zásobárna vody pro případné hašení. Když se tak porozhlédnu po náměstí teď, neumím si ten dobytek tady na náměstí moc představit. Jo, a tomu chlapci se říká Urban.

Zámek

Dostali jsme se k zámku. Okolo je asi pěkná zahrada, ale teď je úhledně zazimovaná a tak bude určitě stát za to se sem vypravit v době plné vegetace. Nakoukli jsme i trochu do hlavní brány, kde se zrovna odklízel sníh. Podle prostorného a udržovaného nádvoří to je tady opravdový zámek. Obešli jsme kousek i do zahrady, před vchodem je nádherný starý tis a pak ze strany je velice elegantní schodiště, na které navazovaly aleje lip a jírovců, ale teď v zimě vlastně nevíme, jak to pod sněhem vypadá v současné době.

Z celého toho areálu mi kazí dojem to, že na zahradu navazuje trochu ošuntělá sýpka, copak ta tam jistě patří, ale za plotem se tyčí lesklé silážní věže, trochu jako pěst na oko.

 

Židovský hřbitov a synagoga

Potkali jsme cestou směrovky na židovský hřbitov. No tak se tam mrkneme. Zvláštní jsou i plechové schůdky, které nahoru na vlastní hřbitov vedou, opatrně -  jsou trochu namrzlé. A ten hřbitov to je tak trochu kousek jiného světa – mezi hebrejskými texty jsou docela česká jména. Před válkou zde žily už jen čtyři židovské rodiny a ty byly zlikvidované nacistickým terorem. Ta ulice, která nás sem přivedla se jmenuje Cihelny. Sníh milosrdně kryje to poškození, kterým byl hřbitov v minulé době vystaven. Jinak tedy je zařazen mezi kulturní památky chráněné státem. Na zpáteční cestě jsme potkali dům č.p. 13 a byl zrovna na prodej. A tak ta třináctka je teda šťastná nebo opačně?

Za zmínku stojí i synagoga, která prožila dost zásadní změny. Byla to „Orlovna“ – tělocvična a současně je zde prodejna Textil – obuv.

Barokní hřbitov Střílky

Hřbitovy ještě neopustíme, tentokrát se podíváme na barokní hřbitov ve Střílkách. Je to na pěkném místě, kde je rozhled do krajiny (i na králikárnu u souseda). Na hřbitově kromě kaple je celá řada nádherných soch, jednak nadživotní Anděl smrti a pak i sošku ctností a neřestí. Asi deset sošek je nahrazeno replikami, protože je někdo v roce 2001 ukradl.

Opravdu jsem takhle zajímavě umístěný hřbitov ještě neviděl.

Cetechovice

Dnes nás čeká ještě jedna procházka – Chceme se podívat na „Studýnku Panny Marie“. Prý nikdy nezamrzá ani nevysychá. Jestli jsme se dostali na správné místo, tak jsme tím pramínkem byli docela zklamáni – opravdu to je jen malinkatý čůreček, a že by byl schopen zásobovat celou vesnici to dost pochybujeme.

Taky tady v Cetechovicích je místní zámek, píšou, že přestavbou je teď nesouměrný, ale ze silnice to není možné asi otipovat, protože při naší krátké zastávce jsme žádnou nesouměrnost nepozorovali. Tady se ví, že část parku byla tehdejším majitelem zlikvidována a přeměněna na pole. Posledně jsme si dali za úkol propátrat další zajímavosti v našem okolí. Tak uvidíme co dál.

1. Kurovice (18. 1. 2018)

Tvrz a její kocour

Neměl jsem ani zdání, že nějaké Kurovice existují.

Tedy – jedná se o tvrz, která je poměrně blízko a Honza dodal celou stránku údajů a pojednání o tom, co to vlastně je. Tvrz není daleko a je to zajímavé.

Zmínky o původních vlastnících vyvolávají zajímavé kombinace – Zašít z Kurovic nebo Beneš Hus z Kurovic. Ten Zašít – nebyl on vlastně Arab poněkud zašitej zde před něčím, co se mu přihodilo v jeho rodné vlasti?

Koukali jsme na takovou podivnou stavbu (připomíná trochu panelák, kdyby nebyla jasně postavená historicky z kamenů a starých cihel). Tedy koukali jsme přes plot zahrady i zbytky opevnění bylo vidět. Až ke stavbě, nebo dokonce dovnitř nejde očumovat - možná příště. Za plot se zatím nedá jít.

Přivítal nás pěkný kocour, který si velmi přátelsky přišel pro pohlazení. Mám dojem, že to byl zakletý dávný kurovický dvořan. Bylo to taky vidět na tom, že v průběhu našeho setkání zahnal jiného kocoura, protože jsme jako návštěva přece pochopitelně patřili jemu.

Svatá Kunhuta

Dostali jsme se až na náměstí, kde mají kostel svaté Kunhuty. Proč tu Kunhutu mají zrovna tady, to nám nebylo tak moc jasné. A tak jsme se z moudrých pramenů dozvěděli, že Kunhuta byla bavorská vévodkyně. Jmenovala se vlastně Kunhuta Lucemburská a narodila se někdy kolem roku 980 a zemřela 3. 3. 1033. To, že byla svatořečená spočívalo v tom, že byla nařčena z cizoložství a podrobila se Božímu soudu, který spočíval v tomto: Musela přejít přes rozžhavenou radlici a když byla Boží mocí ochráněna od jakéhokoli zranění, bylo jasně prokázáno, že ty pomluvy byly kecy. Protože 3.3. si jako svůj den narození docela pamatuji, vím, že ve starých kalendářích bylo dokonce Kunhuty a mě to jako kluka dost štvalo – no považte, zrovna na klukovské narozeniny a slavilo se takové jméno. Tedy nicméně odpověď na to, proč tu je zrovna kostel Kunhuty, to jsme se nedozvěděli, že by se někdo chtěl zavděčit Bavorákům?

Na tom náměstí jsme obdivovali sochu mladíka na náměstí. Je to pomník padlých, tedy velmi vážná věc. Mladík má v ruce kosu tak, že vlastní kosa leží na zemi a kosiště má opřené o rameno. Totiž z boku, odkud jsme přišli my to vypadá, jakoby měl venku přirození. Je to neuvěřitelné, ale opravdu jsme ten prostřední držák kosiště naprosto a jednoznačně nemohli identifikovat jinak. A tak jsme byli nad tou sochou poněkud rozpačití.

Hulínské graffiti

Další atrakce, kterou jsme si naplánovali, se týkala nasprejovaných postav už v Hulíně. Jedná se o velmi zdařilé sprejové postavy – Palackého a biskupa Stojana.

Postavy jsou vyhotoveny velice zdařile, ale zatím se prý neví, kdo je autor a údajně pan starosta prohlásil, že dílo bude zachováno i když je vlastně na černo. Palacký je na elektrorozvodném kumbálku a biskup na obecní zdi. Prošli jsme okolo těch portrétů a zaznamenali dokonce i dokumentární fotografie a zašli jsme na oběd.

Trochu to překvapování pokračovalo i během oběda – opravdu jsme přišli do restaurace asi o půl dvanácté a z denní nabídky měli poslední jídlo. Kdypak se asi tady chodí k obědu? No nakonec jsme zvládli i to a po nás přišli ještě jedni hladovci, a ta hostinská místnost byla opravdu veliká a připravená na spoustu hostů.

Kupodivu na našem putování to nezanechalo ani stínek a tedy za sebe musím konstatovat, že to byl bezvadný den. Pokud tedy máme v okolí ještě nějaké zajímavosti, stojí za to zase někdy vyrazit a pokud bude volno, vzít s sebou i vnuky a třeba i kamarády, možná, že je to bude bavit, budou-li mít chuť.