53. Valašské Meziříčí

Na shromáždění Apoštolské církve

 

Náměstí ve Valašském Meziříčí

Ani si už nepamatujeme, kdy jsme vlastně byli pozváni na tohle Shromáždění a vůbec do Valašského Meziříčí. Byla to vlastně docela shoda několika možností dohromady, no a tak jsme jeli. Mezi ty podmínky patřilo hlavně to, že dneska mám narozeniny. Ehm, je mi tři čtvrtě století, takže už se za kmeta musím považovat i já sám. Když tak uvažuji, jak jsem k tomu přišel, cítím se na o hodně míň. Nejspíš jsme se v letopočtech asi někde sekli.

To shromáždění mě velmi zajímalo, protože jsem se vlastně ještě nikdy něčeho podobného nezúčastnil. Ocitli jsme se ve velice prostorném sále, který se postupně docela zaplnil. No a kromě toho, že jsme poslouchali povídání o odstavcích z Písma, o tom jak se na to vlastně díváme z dnešního hlediska a co nám to pro náš současný život říká. Já jsem nikdy těmto duchovním věcem moc nedal a tak to pro mě bylo nové a i zajímavé.

Sál, kde proběhlo shromáždění Apoštolské církve

Příjemná byla i hudební skupinka – zpívali moc pěkně a hlavně jsem ty skladby vůbec neznal. Moc se mi líbilo, že účastníci shromáždění na sebe nechali muziku působit a protože byli mezi svými, mohli se do taktu pohybovat a nemuseli si dělat hlavu, jestli se na veřejnosti mají chovat třeba nějak jinak. Musím podotknout, že některým dámám to opravdu velice slušelo a tak jsem byl rád, že tam mohu být taky.

Pokud si tak vzpomínám, do kostela se vždycky chodilo na mši ve svátečním, ale tady byli lidi oblečeni normálně vycházkově. To jim celkem umožňovalo se chovat, jak uznali za vhodné. Celkem sympatické bylo i to, že dítka byla striktně poslána do sousední místnosti, kde si celá ta dětská tlupa hrála a nenudila se mezi dospělými. V katolickém kostele, kam jsem kdysi za svého mládí chodíval, děti seděli v lavicích s dospělými a nebo potom i pobíhaly po kostelním prostoru a dělaly svým rodičům dost starostí.

Když byl program u konce, všichni ti účastníci se dál setkávali a zdravili se a povídali si. Moc se mi líbilo, že na všech bylo vidět, že tu jsou rádi a nepovažují to jen za nějakou společenskou povinnost. A tak si povídali i se mnou a já měl pocit, že tam tak trochu patřím taky. (Aspoň trochu jako atrakce.)

Prohlídka města

Hned po obědě, mimochodem velice povedeném, nastal čas na vlastivědnou prohlídku města. Viděli jsme toho spoustu, takže v tom mám trochu zmatek. Ale Valašské Meziříčí je moc příjemné a milé město a byl bych moc rád, kdybych se sem mohl podívat ještě jednou a tak trochu si dojmy utřídit a porovnat a tak si třeba i vzpomenout, že už jsem se na těch místech i pohyboval. Za tu chvilku, co jsme se pocourali městem, jsme viděli spoustu nádherných pohledů hlavně proto, že náš průvodce Tomáš přesně věděl, kam si vyšlápnout a kam by měl úplně nezkušený turista zaměřit svou pozornost. Třeba zámek – něco takového jsem ještě neviděl. Inu pánům šlechtickým vlastníkům můžeme jen závidět. (Tedy, ne že bych se chtěl o něco takového starat.) Takže pořád platí tohle: Musíme se sem podívat, možná s nějakým tištěným průvodcem v ruce a v klidu si vstřebat do hlavy, co jsme vlastně všecko viděli.

Zámek Žerotínů

Vinárna na náměstí, kde prý straší...

kostel sv. Trojice

Zámek Kinských

Výhled z vrchu Helštýn

Pomník padlým na Helštýně

V pozadí hora Radhošť

Vyjeli jsme třeba na kopec nad městem na vyhlídku, kde je taky pomník padlým, ale ta vyhlídka tam stála za to.

Taky nesmím zapomenout na návštěvu u pana Hasmandy seniora, kde jsme poseděli a popovídali, protože s námi nikam jít nemohl. Nějak se den před tím svalil v noci na chodbě a nemohl se zvednout. Ale měl celkem dobrou náladu a to bylo fajn. Mrzelo ho, že nemohl do města s námi.

Abych se přiznal, ke konci našeho výletu jsem toho měl už taky docela dost a velice jsem se těšil, jak se svalím na kanape.                       

52. Zborovice

Paníháj

Letošní první výlet je zahalen trochu do časů, kdy se ledacos řídilo nebo alespoň mívalo takový tajůplný odstín své historie.

 Tedy, jak to vlastně bylo: Na kopečku je dneska kaplička sv. Anny, ale je nad velikým lánem pole, takže naše průzkumná výprava ještě před dosažením vytčeného cíle usoudila, že pro mě, coby seniora kolektivu, je pěší túra dostatečná (později jsme naměřili 5,5 km). To je po zimním lenošení dost a dost. Nakonec jsme kapličku viděli a tak jsme si mohli o pověsti udělat jasnou představu.

V pověsti se pravilo, že tam kolem té kapličky byl v dávných dobách příjemný hájek a Paní ze Zdislavic tam ráda pobývala. No, bylo to její oblíbené místečko. A jezdívala tam i se svou matkou a později i svými dětmi. Jenže na tvrzi ve Zborovicích se usadil nový šlechtic. Protiva a sobec, který milé paní její výlety záviděl a ze všech sil se snažil jí to tam překazit. Časem to té Paní postupně znepříjemnil tak, že tam opravdu přestala jezdit. Její věrní potom z úkrytu na toho pána volávali: „Vrať paní háj,“ a lesní ozvěna jim odpovídala „Paníháj.“ Dokonce získal ten lesík pro sebe a paní nepochodila ani u soudu. Paní se tedy dovolávala Božího soudu a tu se stalo, že když tudy jednou projížděl, strhla se znenadání bouře a utržená borová větev ho zabila! A tak se zjevovala – ona v poledne celá v černém a ten podrazák zase o půlnoci v černém kočáře.

My jsme si tam pod tím lánem uspořádali piknik a bedlivě jsme poslouchali jestli tam něco neuvidíme nebo neuslyšíme. Pravda, nebyli jsme tam ani v poledne ani o půlnoci, ale opravdu snažili jsme se, abychom, kdyby se něco kmitlo, tak abychom mohli hned zaznamenat všechny nadpřirozené jevy. A tak musíme objektivně konstatovat, že se nás nadpřirozené objekty asi vyděsily tak, že se nic nedělo. Nebo že jsme měli počkat až na příslušnou dobu? Užili jsme svačiny a po nějakých nesrovnalostech ani památky. Jen jsme pozorovali rudl srnčího, jak se procházel tím velkým lánem pole. Ani ti srnečkové nejevili nějaké nadpřirozené postrašení. Zdálo se, že mají spíše obavu z nás. 

Tak jsme pochodovali zase do Zborovic a už jsme jen přes plot obdivovali pohřební pavilon, který byl za dvojím oplocením a to bychom nejspíš potřebovali několik povolení, abychom se do blízkosti dostali. Totiž, Zborovice nejsou nějak veliká obec, pardon Zborovice jsou městečko. Ale je tu zámek, který sloužil jako domov důchodců a nyní „Domov pro osoby se zdravotním postižením.“ Ten pohřební pavilon je hrobka rodiny Friessů, ale je v areálu toho původního zámku. No a snad zdravotně postižení tolik nejsme. Tak smůla, jako obyčejní čumilové se tam asi nedostaneme. No a „Paníháj“ jsme si pobrukovali jen my sami.

Hrobka rodiny Friessů v zámecké zahradě

Starý zámer ve Zborovicích

Vzácné platany javorolistév parku před novým Zámkem.

 

Máme tedy letošní první výlet za sebou a nebýt puchýřů na patách u naší nejmenší a nejmladší výzkumnice bylo by to proběhlo bez nadpřirozených úkazů. Ale Paní Zdislavické jsme fakt drželi palce.

51. Brno

Silvestrovské Brno

Ne že bych nějak nadšeně vítal pochodové cvičení zrovna na Silvestra, ale lákala mě procházka po mém rodném Brnéčku. Taky jsem byl zvědav na známá místa, na která si tak trochu mlhavě vzpomínám, když jsme jezdili na Právnickou fakultu, protože si kolegové potřebovali z hlediska pracovního zařazení doplnit vzdělání. Já jsem nemusel, neb jsem měl VŠZ a to mi bohatě stačilo. Takže jsem jezdil jako doprovod své kolegyně, aby se nebála.

Pravda, dnes jsem viděl také Zelný trh a „Brněnského draka“, ale už se mi to nějak nespojuje. Taky jsem jindy zase jezdil do Brna autobusem, tak si trochu vzpomínám, jak jsem šel z autobusáku pod železniční nádraží a pak zrovna přes ulici a už to bylo jen kousek do středu Brna. Jenže teď se mi to zdá všechno nějak jinak a moc z toho nepoznávám. A to jsme tam s Maře bloumali ve volných chvilkách směrem od Výstaviště, když jsme byli na naší okresní expozici v rámci cestovního ruchu. Buď jsem to vidíval z jiné strany než dnes, a nebo fakt zapomínám. Tiše se tak pro sebe zavazuji, že musím někdy udělat výpravu do Brna později a beze spěchu jít po známých místech.

Taky jsme tedy byli výprava jako hrom: Honza, Martina, Zoe, Jakub, Dan, Michalka, Ája, Ríša a já. Musím podotknout, že Zoe byla velice statečná a hlavně měla celou cestu se svou panenkou dobrou náladu a to i během oběda, i když tento časový úsek bývá většinou nejnáročnější. Byla nám vybrána restaurace s burgry – a ty již s vzhledem k mému chatrnému ozubení zpracovávám dosti obtížně. Leč i pro mě se našla krmě, která se mi dala na stole zpracovávat docela dobře a taky to bylo velice dobré. I když jsem si raději z cestovatelského důvodu nedal pivo, zaujal mě Holíčský pivovar „Wywar“. To  pivko musím ochutnat někdy později.

No a než jsme se doškobrtali zase zpátky k autu, měl jsem turistického sportování docela dost. V autě jsem záviděl Zojince, která téměř okamžitě usnula, ale i mě už v pohodlí sedaček v autě bylo krásně a pomalu jsem se připravoval na slavné ukončení roku tak, jak to mám už několik let zavedeno: U televize a s něčím malým k jídlu i pití. A pak si v duchu ťuknout se všemi známými na zdraví do Nového Roku.     

46. Čechy pod Kosířem

Zámek

Jméno Čechy pod Kosířem asi pravděpodobně vzniklo podle majitele poloviny gotické tvrze a části vsi, kterou vlastnil Lúček z Čech. Tvrz zanikla v průběhu 15. století a roku 1512 se uvádí již jako pustá. Matyáš z Hartunkova vybudoval v druhé polovině 16. století novou renezanční tvrz, asi na místě jižního křídla dnešního zámku. Posledními majiteli z domácí šlechty byli páni z Hříště (nedopátrali jsme se ale o jaké hříště se jednalo a co tedy to bylo za sportovní borce.) Moc se mi líbí, když můžeme podle historických pramenů konstatovat, že za kněžny Marie Terezie Antonie z Lichtensteina byl objekt přestavěn na barokní čtyřkřídlý zámek s průčelím obráceným na jih. (To co se mi na tom tak líbí, je to jméno kněžny – no představte si, že bychom se takhle složitě jmenovali dneska – to bych se, pane, nafukoval jako krocan).

Z těch historických údajů, promiňte mi vzácní pánové, že celou posloupnost majitelů nebudu jmenovat –  chtěl bych napsat jen pár slov o tom co jsme tu viděli jako naše skupinka badatelů a co bylo pro nás rozhodující. Tedy – František Josef I Silva – Tarouca zahájil velkolepou výsadbu anglického parku. To se týká přímo naší výpravy, protože tatínek Jirky tady pracoval jako zahradník a určitě je tady mnoho stromů a keřů, které sázel právě on.

Než vyrazíme na prohlídku zámku, musíme chvilku počkat až nastane ten přesný čas, a tak prohlížíme podivné vozítko, které bylo zkonstruováno pro Svěrákův film „Kuky se vrací“ je to ve tvaru výfukového tlumiče a je to teda uděláno tak, že tomu opravdu věříme, že něco takového mohlo existovat.

Jirkův rodný domek

Musím se zmínit dříve o tom, že jsme předtím ještě šli až k malému domku v zástavbě. Hodila by se taková malá fanfára: Jirkův rodný domek je tady.

Taky ještě kousek projdeme do parku a dostaneme se až k Červené věži. Se zvláštním vstupným se můžeme třeba vypravit i nahoru a pokochat se pohledem na park i zámek ze shora, ale nemáme ani chuť ani čas.

Prohlídka zámku

Vyfasujeme papuče, abychom si užili klouzání po parketách a prohlídku s velmi odbornou přednáškou pozorně sledujeme (i když, omlouvám se, ale moc z toho nemám, protože moc neslyším a taky nerozumím a tak musím počkat na pozdější dobu, kdy mi různé zajímavosti budou tlumočit.) Díváme se na spoustu obrazů – tamta šlechtična v bílém má neuvěřitelně štíhlý pas, to snad není namalováno podle skutečnosti. Nebo třeba co taková průkazka na vlak pro pana Silvu – Taroucu – vypadá trochu ospale, ne? Zaujala nás taktéž i knihovna, ne snad výběrem literatury, ale tím, že knížky byly zabezpečeny drátěným pletivem, a tak knihovna vypadá opravdu jako králikárna. Údajně tady byla rozsáhlá sbírka zbraní a cenných, vykládaných i slonovinou, ale jeden z posledních majitelů se zadlužil tak mohutně, že svůj zbrojsklad musel v aukci rozprodat a tak ty nejkrásnější kusy jsou už někde v soukromých sbírkách. Ty flintičky, co tu zbyly, asi už tehdy žádnou závratnou cenu neměly. Ale třeba ty skříně a stolky vykládané intarzií, jsou nádherné a mezi tím i hračky, s kterými si kluci zámeckého pána hráli. Pro informaci: ta nastrojená děvčátka to jsou kluci, kteří tyhle holčenčí šatičky jako malí museli nosit.

No taky úplně přesně nevím, které obrazy maloval Josef Mánes. Hradní pán s malířem Mánesem kamarádil a on tu taky bydlel a pracoval. Ten hradní pán prý byl taky nadaný malíř a tak spolupracovali. Tam v parku je altán, kde má Josef Mánes svoji výstavní síň, Honza s Jirkou pak v parku došli až tam, ale já s Karlem jsme raději z povzdálí pozorovali všechno z lavičky. 

Když tak pozorujeme kopečky, které se jmenují Kosíř, trochu se to podobá delší sestavě v podobě kosy – no snad. Tam nad zámkem býval statek „Gabrielov“, kde dnes prý je už jen zavřená rozhledna. Na tom statku zámecká paní Gabriela chovala vzácné ptáky (nebo slepice?) a její choť tam choval ušlechtilé koně. Pane Silvo – Tarouco, zatím nashledanou, protože naše další cesta vede k muzeu kočárů.

Muzeum kočárů

Čekali jsme na lavičce pod schodky, které vypadají jako od letadla, ale ta nejvrchnější část je ohrazena, nastupovat nejde. Asi to fungovalo jako řečnická tribunka, ale proč je obrácená k lesu to je záhada. Ale, pánové, ty kočáry stojí za to. Většina z nich je nádherně restaurovaná, jako kdyby zrovna vyjely z výrobní haly. Jen zapřáhnout ušlechtilé koně a nechat se obdivovat ze všech stran. Slavnostní kočáry tady jsou pro příležitosti velectěných návštěv a pak druhé pro příležitosti slavných pohřbů. Potom ty menší podle toho jak závažnou návštěvu zrovna budeme mít. Takový malý zelený kočárek (ale se vším, co k zápřahu patří) fungoval pro děti, aby si mohly jezdit po parku úplně jako jejich rodičové.

Pohřební kočár ze všech největší měl kozlík tak vysoko, že kočí musel vyšplhat asi po 6 stupních, tak půl metru od sebe. Tyhle kočáry měly vlastní prostor pro rakev s nebožtíkem  zasklenou a to sklo bylo docela normální, ne jako je v automobilech, ale bylo uloženo ve velmi nárazuodolných ložiscích. Nejkrásnější zlatý kočár pro super návštěvy a super příležitosti stojí za podrobnou prohlídku. Je omalován ze všech stran alegoriemi různých kontinentů a tak se návštěva cítila opravdu světově.

Uvnitř kočárů je fantastické polstrování, jen mám pocit, že tam není moc místa a při delší cestě museli být pěkně rozlámaní. Ale asi dřív přece jen byli menší lidi a taky přes všechen ten komfort byli docela vytrénovaní. A pak přece pánové, obzvláště mladšího věku, koketovali s dámami ze sedel svých jezdeckých koní, jak často vidíváme z poučných starších romantických filmů. O tom všem se nám dostalo podrobného výkladu od pracovníka, který se účastnil i těch renovací, protože o tom věděl opravdu hodně.

Vedle haly s kočáry je druhá hala s různými historickými hasičskými stříkačkami, ale na to jsme už síly neměli a tak to necháme na jindy, až se sem zase někdy dostaneme.

43. Helfštýn

Hefaiston

Těžko se tomu dá dneska věřit, ale v době kdy jsem chodil na Jedenáctiletku, jsem si velmi přál se učit na kováře. Několikrát v životě jsem pak přišel k tomu, že jsem mohl být nějakou chvilku u výhně a u kovadliny a vždycky jsem měl pocit, že jsem v životě něco dokonale prošvihl. Když jsem pracoval jako zootechnik, viděl jsem, že můj vztah ke zvířatům se mění jaksi pouze v nepříjemnou administrativní službu. Co bychom si vykládali, šel jsem pracovat do zemědělství, hlavně protože jsem měl nejvíc rád koně – a? Už jsem se k nim nikdy nedostal. A v dobách, kdy jsem chodil na jízdárnu, jsem měl co dělat právě s podkováváním a tedy i s kovárnou a tou báječnou atmosférou tam. No jo, co se dá dělat, už se stalo. To říkám hlavně proto, že podívat se jednou do téhle branže je pro mě vlastně svátek.

Bezměrov

Stavili jsme se na obědě v Bezměrově a povedlo se. Líbilo se tam i Zojince i její mamince.

Frčíme k Helfštýnu a vítá nás louka plná aut – tak lidstva tady bude asi dost. Hlavně abychom věděli, kde jsme to auto nechali. No a o kus dál už jsou krámky se vším možným, když už je tu tolik lidí – že jo? Ale už je tu taky sada nádherných nožů (jsme tu dobře).

Trocha historie a pověstí

No a jsme na Helfštýně. Ona celá jeho historie je historie pevnosti, kterou ani husité nedobili a i samotný vznik hradu je tak trochu záhada, protože první majitel a vůbec jeho první budovatel byl Friduš z Linavy – tak trochu rozporuplná postava, protože místo hradu bylo vlastně na cizím pozemku a pan Friduš byl možná loupeživý rytíř. Král Václav II roku 1287 hrad dobil a loupežníky nechal popravit. Ale přímo o tom Fridušovi a o jeho konci už žádné zmínky není. Ale i toto svědectví zůstává dodnes docela pochybné. Pak se porůznu střídali majitelé a za Třicetileté války byl Helfštýn dvakrát obléhán, ale neúspěšně. Musím podotknout, že k Helfštýnu se vážou i pověsti jako třeba o černém kocourovi nebo o Zelené paní. Ale to by bylo ještě dlouhé povídání.

Železné umění

Raději hurá do hradu a bez vojenské pomoci. No a vidíme první kovové sochy. Ta jedna se mi moc nelíbila, je to takový jako pes a je udělaný z kovadliny. Ale je spousta dalších artefaktů: Třeba andělé nebo mouchy oštipující koláč – ty jsou velice naturalistické, skoro by se člověk těch potvor až bál. Taky tu je baskytarista – moc zajímavé, protože asi představuje někoho konkrétně (na cedulce je napsáno, že to je baskytarista skupiny Zetor – Česnek, asi se tak opravdu jmenoval.) Zase další anděl tentokrát se jmenuje Fanuel. Je tu pták – nejspíš sova, ale pěkná s rozepjatými křídly. Je tu něco jako pomník, uprostřed kovaného jakoby závoje je kulatá mosazná deska a na ní je napsáno Marcela Hermína Keckerová (15.5.1950 – 3.1. 2017) – nemám potuchy, kdo by to mohl být, ale vypadá to moc hezky. Tady zase medvěd zápasí s drátem nebo provazem – docela se povedl. Pak je tu ruka, která neslušně ukazuje prostředník a jmenuje se to ilegální závod. Na fotce to skoro vypadá, že od toho znechuceně odcházím pryč. Tak tohle se mi líbilo asi nejvíc. Jde o „Hříbě Belgického teplokrevníka“ – to hříbátko musel dělat opravdu machr.

Nůž

Pro mě osobně bych sem zařadil famfáru. Pořídil jsem si nůž a moc pěkný, má i fantastickou koženou pochvu z hadí kůže. Určitě se na tu kudlu budu chodit dívat, jen tak pro radost, až ji budu mít doma v zásuvce. A ukazovat ji budu jen vybraným přátelům. Prý se klidně dá používat i pro kuchyňské práce. To určitě vyzkouším.

Kovářka

Potom jsme okukovali kováře, kteří přímo tady bušili do kovadlin a dokonce tu s nimi pracovala i nějaká dívenka – kovářka. Vlastní hradní nádvoří je zavřené, protože se hrad opravuje a dosti z gruntu. Nevadí, umístili tu kovářské dílny docela šikovně, můžeme jim koukat pod ruku a hlavně pozorovat, jak se z neforemného kusu kovu rodí zase něco pěkného.

Když jsme šli k tomu zavřenému nádvoří, šli jsme přes hradní příkop a tam dole bylo vidět to zelené jezírko, jak o tom praví pověst. (O té Zelené hradní paní co tu chodívá jako strašidlo – my jsme tu ale ve dne a tak tu ten noční zážitek, smůla, nezažijeme. ale prý je hodná a dokonce prý, když se někdo dotkne zelené stopy, které občas nechává, tak mu prý splní přání.)

Podívejme se, nejenom nože a dýky a mačety, ale i sekerky nejrůznějších velikostí a typů. A jak mají vypracované rukojeti, dokonce přímo do rukojeti je zapracovaná taky taková maličká sekyrka.

Kdybychom sem zajeli někdy mimo tuhle kovářskou slávu, mohli bychom vylézt na takovou dřevěnou věž a porozhlédnout se po krajině, ale dneska je tu fronta a to se nám nechce. Je tu také hradní příkop a je to moc malebné.

Pohyblivé sochy

Byla tu taková zajímavá socha koníka, který mohl pohybovat trochu hlavou a spojenou pákou i s ocáskem. No, já jsem to taky zkusil. Pak jsem po očku viděl jak se jeden starší pán rozhlédl, jestli se nikdo nekouká a taky si zakýval s tou koňskou hlavičkou. A vedle stojí druhohorní ještěr, trochu jsme si povídali, jak se mu tady líbí a tak. To by nikdo neřekl, představte si socha – udělaná ze samých hřebíků (a rezatých). A pak takové masivní dveře, moc by se nám hodily. A taky houpačka pro děti – taky krásně kovaná. Ten svícen, jednoduchý a velice efektní. A pokladnička vyleštěná a nazdobená. Duch větru – trochu diskutujeme o tom, že to dneska ani moc nefouká.

Inu, pro dnešek toho mám docela dost, tak už jen koukneme na paní, která neuvěřitelně hraje na kovový kotel spolu se svým kolegou kytaristou.

 

Drsní lidé

Tady mezi těmi kováři jsou trochu jiní lidé, než co chodí na různé jiné zeměpisné atrakce. Hodně jsou oblečeni do černých oděvů a tváří se docela drsně. No a mě je líto, že mezi ně už jako obyčejný turista nepatřím. Ale co, hurá jedeme ještě na návštěvu ke známým. Tak si trochu odpočineme od těch ocelových zážitků.